(Ne)milovat

10. Jeho družka

,,To bych nikdy neudělal. Je vidět, že mě neznáš." Udělal ještě pár kroků, aby ke mě byl blíž. Stále jsem mu hleděla do očí.
______________
Pohled Rhey

Nedokázala jsem oči odtrhnout od těch jeho. ,,Co po mě chceš?" Zašeptala jsem a do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem hned na to rozmrkala.

Pomalu se rozešel po knihovně. ,,Když jsem tě poprvé spatřil na území mé smečky, připadala jsi mi zvláštní. Už proto, že z tebe táhla smečka Úsvitu a zároveň bylo hned podle pachu poznat, že jsi člověk." Mluvil klidně. A já čekala, protože jsem chtěla vědět odpověď.

,,Chtěl jsem tě poznat, Rheo." Dodal a zase zastavil kousek ode mě.
,,Ale proč?" Zašeptala jsem.

,,Protože když jsem tě poprvé ucítil, zamotala se mi hlava. Hned mi došlo, co to znamená. Kdo jsi." Řekl a já nechápavě naklonila hlavu lehce na stranu.
,,Jsi ta, kterou jsem hledal. Jsi..." Odmlčel se a já pomalu vydechla. ,,Moje družka." Vydechl a já tentokrát zalapala po dechu.

,,Ne, to... to se mi jako vtip nelíbí." Dostala jsem ze sebe. ,,Není to vtip, Rheo." Podíval se mi do očí a když jsem spatřila v nich tu upřímnost, po tvářích mi stekly slzy. Protože mi došlo, že mě už nikdy nenechá odejít.

Další slzy mi stékaly po tvářích a já se rozeběhla pryč z knihovny. ,,Rheo..." Slyšela jsem ještě jeho hlas.

Vyběhla jsem schody a vběhla do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře, lehla si na postel a začala brečet.
Nechtěla jsem to. Nechtěla jsem tady být do konce života. Nechtěla jsem jeho. Vždyť jsem ho nesnášela... jak můžu být jeho družka? Vždyť jsem člověk... slzy nešli zastavit, a já se o to vlastně ani nesnažila.

Pohled Michaela

Jakmile odběhla, se slzami v očích, bodlo mě na hrudi.
Mohl jsem to čekat... a asi i čekal. Nebyla připravená zjistit, že už u mě bude muset zůstat.... nikdy by na to nebyla připravená.

Tak strašně moc, jsem jí teď chtěl. Potřeboval jsem jí obejmout. Ale nemohl, protože ona potřebovala teď být sama.

Místo toho jsem jen pomalým krokem vyšel z knihovny a následně i z domu. Přeměnil jsem se na vlka a vběhl do lesa.

Cítil jsem to zvláštní bodání na hrudi, když jsem se od ní vzdaloval. Ale kdybych teď zůstal v domě, nevydržel bych to a šel za ní. Nedokázal bych se udržet, protože jsem jí potřeboval.

Ještě jsem přidala. Pořád jsem cítil její pach, všude kolem sebe. Byl jsem z toho pachu tak zmatený a okouzlený, že mi ani nedošel fakt, že jsem překročil své území.

Zastavil jsem až po chvíli. Zmateně jsem se otočil, když jsem necítil své území. Netrvalo dlouho a vběhl jsem opět na území své.

Bylo to zvláštní, ale tentokrát jsem prostě nedokázal vnímat nic, kromě jejího pachu, který jsem měl v nose.

Vběhl jsem na silnici a uslyšel troubení auta.
No tak, Michaeli, sakra jsi alfa! Dělej něco!

Skočil jsem zpátky do lesa a po chvíli běhu zastavil.

Alfo. Ozval se hlas mého člena smečky. Otočil jsem jeho směrem hlavu.
Vždyť víte, že tady ta silnice je. Zazněl nechápavý hlas Lucanose.
Ano, vím. Jen jsem byl zmatený. Řekl jsem přes vlčí komunikaci a znovu zamířil k domu.

To, co mě k domu táhlo, jakoby nešlo ovládat. Snažil jsem se, ale nedokázal jsem s tím bojovat.
Prostě už jsem jí potřeboval. Čekal jsem na ní na můj vkus až moc dlouho. A teď je konečně tady.... jenže je člověk a já se bojím, že nejenže nikdy pořádně nepochopí to, co k ní cítím.... ale taky mě možná nikdy ani nepřijme. Vždyť vlky nesnáší. A co jsem si myslel?! Žila u vlků, a vlastně nedobrovolně. A já jí vytrhl z jejího života a dostal sem.
Ale nic nezmění fakt, že je moje a že jí prostě potřebuju. A taky, že jí miluju.

Pohled Rhey

Mé vzlyky by se dál nesly pokojem, jenže já už nemohla. A tak mi jen po tvářích tekly slzy. A já neměla sílu ani na to, abych si ty slzy utírala.

Stačilo, abych uslyšela otevírání dveří a vystřelila jsem do sedu. V pokoji už byla docela tma. A tak jsem jen rychle nahmatal lampu, stojící na nočním stolku.

,,Jdi pryč." Zašeptala jsem rozechvělým hlasem. On udělám několik kroků do pokoje. Přitáhla jsem si nohy až k bradě. ,,Nech mě být." Znovu jsem zašeptala a on zastavil kus od postele.

,,Já nemůžu..... ničí mě tenhle pohled na tebe. Slzy v tvých očích mě zabíjejí. Prosím, nech mě jen, se tě dotknout. Setřít ty slzy na tvých tvářích." Hleděl mi do očí.
,,Ne. Nechci, aby ses mě dotýkal. Chci, abys odešel." Zběsile jsem zakroutila hlavou. Nedovolím mu, aby se mě dotkl.

,,Rheo... chceš mě zabít? Víš jak těžké pro mě bylo, vydržet celý dnešek bez toho, abych se k tobě přiblížil?" Zeptal se. ,,Odejdi.... prosím." Zašeptala jsem a on sklopil pohled a začal couvat ke dveřím.

Když odešel a zavřel dveře, znovu jsem se rozbrečela. Přála jsem si, aby to byl jen zlý sen.