(Ne)milovat

13. Potřebná schůze

Ten, kdo vrčel, evidentně neskončil jenom u vrčení, což mi došlo, jakmile se ozval dívčí hlas.
___________________
Pohled Rhey

,,Možná by ti konečně mělo dojít, že se odsud nikdy nedostaneš." Ozval se hlas oné vlčice, která mi v knihovně řekla, že alfa nechce, aby mě kdokoli zabil.

,,Neutečeš odtud. Jsi tady jako zvíře v kleci. A nikdy se odtud už nedostaneš." Řekla a mě po tvářích stekly slzy.
,,Budeš tady už napořád. Zavřená, uvězněná. Protože alfa dostane to, co chce a to, co mu patří... ty mu patříš. A vždycky budeš." Dodala se škodolibým úsměvem a zase zmizela.

Stále držíc kliku, jsem se po dveřích svezla na zem a začala brečet.

Jen jsem tam tak seděla, s levou rukou na klice a brečela. Všechno jakoby se rozplynulo. Jakoby nezůstalo nic. Jen ta zvláštní bolest.

Bolest z toho, že mu podle něj patřím. Že si na mě dělá blbý nároky, jen kvůli tomu blbému poutu. Jen proto, že nějaká jejich bohyně nás spojila nějakým poutem druha a družky. A jediné, co jsem chtěla, bylo odejít. Být volná. Už v životě nevidět žádné vlky. A přitom je to úplně naopak a já se odtud nedostanu. Jen proto, že mě alfa miluje a jsem jeho družka.

Ruka mu sjel z kliky. Po tvářích mi v proudech stékaly slzy. A já se je ani nesnažila zastavit. Všechno bylo ztracený.
Zavřela jsem oči a dál nechala slzy stékat mi po tvářích.
Zdálo se to neuvěřitelné, ale po chvíli mé smysly obklopila temnota a já usnula. Teď momentálně mi bylo všechno jedno.

Pohled Michaela

Chvíli jsem byl v knihovně. Když jsem byl schopný normálně přemýšlet, vstal jsem a odcházel.

Mířil jsem ke schodům, ale něco ve mě, mě přinutilo se otočit.

Stačil jediný pohled na ní, jak sedí u dveří a vypadá naprosto zdrceně, abych se k ní rozešel.

Dřepl jsem si před ni a zjistil, že spí. Tváře měla ještě mokré od slz. Vypadala tak unaveně.
Dotkl jsem se jí na ruce, ale ani to jí nevzbudilo.

Povzdechl jsem si a vzal jí do náruče. Pomalu jsem se postavil a na chvíli zavřel oči, aby se mi z její vůně přestala motat hlava.

Potom jsem se rozešel ke schodům. Ona byla tak strašně lehká, až mě to děsilo.
A udivilo mě, že jí nevzbudilo ani to, že jsem jí vzal do náruče.

Pomalu jsem šel po schodech nahoru. Sklonil jsem pohled a přejel jí pohledem. Vypadala tak zlomeně, až mě z toho bolelo na hrudi.

Zastavil jsem u dveří, kde byl její dosavadní pokoj. Chystal jsem se vejít, ale zarazil jsem se. Chvíli jsem tam tak stál přede dveřmi, s ní v náručí a přemýšlel.

Potom jsem se však rozešel chodbou doprava, a mířil jsem do svého pokoje. Tam Rhea patří a tam bude v bezpečí. Budu vědět, jak jí je a budu jí mít u sebe. Víc jsem nechtěl.

Cestou jsem narazil na Maxima. Přejel pohledem Rheu a potom se mi podíval do očí.
,,Byla u dveří na zemi... a spala." Povzdechl jsem si. Chápavě přikývl. ,,Opatrně na ní." Pousmál se a já pokračoval.

Nohou jsem otevřel dveře svého pokoje a pomalu vešel dovnitř.
Došel jsem k posteli a opatrně jí na postel položil. Vypadala tak zlomeně a tak unaveně. Měla jasné kruhy pod očima, které by viděl snad i slepý.

Lehce jsem jí přikryl dekou. Potom jsem neodolal tomu pokušení a lehce jí pohladil po tváři. Dal jsem jí vlasy pryč z čela. Ona se zamrvila, ale nevzbudila se.
Na chvíli jsem nechal ruku na její tváři a zavřel oči.

Potom jsem ruku s povzdechem odtáhl a rozešel se ke dveřím.
Ještě jsem zastavil a naposledy se na ní podíval. Nakonec jsem odešel a zavřel dveře. Přemýšlel jsem, jestli mám zakmnout. Ale nakonec jsem to zavrhl a odešel.

Pomalu jsem šel chodbou. Přemýšlel jsem. Vím, že až se vzbudí, bude naštvaná. Hodně naštvaná. A bude se bát.

Chystal jsem se vejít do své pracovny, když se ozval hlas Jenn.
,,Jste v pořádku?" Zeptala se. Otočil jsem se k ní čelem. ,,Dá se říct." Přikývl jsem. Chvíli mi hleděla do očí.
,,Ono to... bude v pořádku." Řekla nejistě.
,,Vím, že mě ta vyjímečná lidská dívka ještě překvapí." Pousmál jsem se.

Potom jsem otevřel dveře své pracovny a vešel. Zavřel jsem a nechal tam Jenn stát. Neměl jsem chuť s ní mluvit. Vlastně s nikým. Ale mé plány překazil můj zvonící mobil, ležící na mém stole.

Alfa Divoké smečky. Ten název byl docela trefný, protože se všichni z jeho smečky chovali tak trochu divoce.
I když nerad, nakonec jsem to zvedl.

,,Co zas?!" Prskl jsem vztekle do mobilu.
,,Docela mi vadí změny tvých nálad." Zkonstatoval.
,,Jdi hned k věci, nebo to okamžitě pokládám!" Zavrčel jsem.
,,Tak fajn. Alfy spolu chtějí mluvit. Zase taková menší schůzka alf. Půjde jen o probírání klasických věcí ohledně území a tak." Řekl a já zavřel oči a prohrábl si vlasy.

,,U bohyně, to je ale otrava." Zafuněl jsem a postavil se k oknu.
,,Kolik alf?" Zeptal jsem se.
,,Ty, já, alfa Západní smečky, alfa Zlaté smečky a alfa Temné smečky." Odpověděl. A já měl chuť to odmítnout. Ale to nesmím, takové schůzky byli potřeba.

,,Tohle mě zabije. Ale fajn. Kde?" Zeptal jsem se a těšil se, až to budu moct položit.
Alfa Romeo se zarazil.
,,No... a to je právě to." Řekl a odmlčel se. ,,Přestaň to protahovat!" Řekl jsem vztekle.
,,Posledně jsme byli v domě Temné smečky. Myslím, že víš, jaká smečka následuje a tím pádem, kde bude ta schůzka, která má být již za dva dny." Řekl a já nemusel ani přemýšlet.
,,Jasně, že vím. Tak fajn! Za dva dny u mě. Sbohem!" Zavrčel jsem, položil to a mobil vztekle hodil na stůl.
________
A tady máte druhou za to, že dýl nebyla kapitola ❤️