(Ne)milovat

19. Žádost

Lehce mě po tváři pohladil a já se mu podívala zase do očí. Lehce se usmíval. Prudce jsem vydechla vzduch nosem a jeho ruku odstrčila tou svojí.
_________________
Pohled Rhey

On ode mě potom odstoupil a přešel k oknu, ze kterého hleděl ven, přičemž konečně začal mluvit.

,,Zítra, sem přijdou alfy ze čtyř dalších smeček. Samozřejmě i s několika svými členy a taky s družkama. Je to něco jako schůzka, kde mluvíme o různých věcech... o územích, o bojích, nebo taky o samotářích." Řekl a odmlčel se. Potom se od okna otočila a znovu na mě pohlédl.

,,A je tradicí, že tam každý alfa má svou družku. A já tě žádám, abys byla po mém boku, až přijdou a po celou dobu schůze. Bude stačit, když budeš sedět vedle mě." Dodal a mě se snad zastavilo srdce.

Skoro jsem nedokázala dýchat v blízkosti jedné alfy. Neumím si představit, být nejen v jednom domě s pěti alfama, ale taky v jedné místnosti. V místnosti, kde bude pět alf, několik dalších vlků od každého alfy a k tomu jejich věrné družky. Nezvládla bych sedět u jednoho velikého stolu s pěti alfama.

,,Vážně tě o to žádám. Dám ti za to, co budeš chtít, jen to prosím udělej." Hleděl na mě, s očekáváním v očích.
,,Chci za to svobodu." Řekla jsem pevným hlasem. ,,Víš dobře, že to udělat nemůžu." Zakroutil hlavou.

Potom jsem teda neviděla důvod, to dělat. Protože co za to dostanu? Svobodu ne. Možná jeden den, kdy by se mě Michael nedotýkal. Možná bych dostala zpátky svůj pokoj, na chvíli. Nebo by mě třeba vzal i do města. Jenže​ nic z toho, jsem nechtěla. Já chtěla jen svobodu.
,,V tom případě tvou žádost nemůžu splnit." Promluvila jsem a snažila se mít pevný hlas.

,,Tak jinak... není to žádost, ale rozkaz. Ty to musíš udělat." Řekl a jenom na moment se v jeho očích objevila jantarová barva vlčích očí. A mě bylo jasný, že by mě k tomu nutil.

Nahrnuly se mi slzy do očí, otevřela jsem dveře a vyběhla z jeho pracovny.
,,Rheo..." Zavolal zamnou. Proběhla jsem chodbou, seběhla schody a bez přemýšlení doběhla k hlavním dveřím. Nečekala jsem, že by bylo odemčeno, proto jsem téměř upadla, když jsem hlavní dveře otevřela. Oči se mi rozšířily údivem a šancí na útěk.

Moje myšlenky byli totálně zahalený strachem, že bych měla být v jedné místnosti s pěti alfama.
Proto jsem bez jediného zaváhání vyběhla ven. Ignorovala jsem fakt, že jsem bosa a že nemám kabát.
Sotva se mé bosé body dotkly sněhu, projela mnou hnusná zima.

Já však běžela dál. Vběhla jsem do lesa a cítila ukrutnou zimu.

Pohled Michaela

Ještě dobrých několik minut jsem tam zaraženě stál. Nemohl jsem uvěřit, že jsem jí vážně řekl, že to není žádost, ale rozkaz. Ne, nebyl to rozkaz... byla to prosba.

Vyděsil jsem jí. A to jsem nechtěl. Posadil jsem se za svůj stůl. Jen jsem jí za to chtěl něco nabídnout, cokoli. Ale nemůžu jí nechat jít.
Jistě, že jsem jí do toho nechtěl nutit. Jen jsem jí o to chtěl poprosit. Jenže něco ve mě se prostě naštvalo a řekl jsem tu blbou větu, že to není žádost, ale rozkaz.

,,Alfo!" Do mé pracovny bez vyzvání vběhl jeden člen mé smečky. Leknutím jsem sebou trhnul.
,,Ona.... dveře byly... bylo odemčeno." Řekl a já myslel, že se mi zastavilo srdce. Rychle jsem vstal, ale zamotala se mi z toho hlava, takže jsem se musel opřít o stůl.
Bohyně... ona vběhla do lesa.

,,Byla bosa a bez kabátu." Dodal a mě se hlava zamotala ještě víc. Rhea je v lese, bosa a bez kabátu. Venku mrzne. A za chvíli se začne stmívat.
Dostal jsem o ní takovej strach, až se mi z toho zamotala hlava ještě víc.

,,Jste v pořádku?" Zeptal se a já měl chuť mu urvat hlavu. Jak bych asi mohl být v pohodě?!
No tak, Michaeli, seber se sakra! Přestal jsem se opírat o stůl a narovnal se.
,,Máme jí přivést?" Zeptal se, jakmile mi pohlédl do očí.

,,Ne... já to udělám sám." Zavrčel jsem a oči se mi změnily na vlčí. Z pracovny jsem vyběhl už ve vlčí podobě.
Seběhl jsem schody a vyběhl ven. Projel mnou zvláštní chlad, sotva se mé tlapy dotkly sněhu.
Bez přemýšlení, jsem se rozeběhl za pachem. Ale byl jsem tak vynervovanej, že jsem se nedokázal pořádně soustředit a tak jsem po chvíli pach ztratil.

Michaeli! Sakra vážně se seber! Vždyť je to tvoje družka a je sama v lese!
Co nejrychleji to šlo, jsem se vrátil zpátky k domu. A v ten moment jsem spatřil stopy ve sněhu. Okamžitě jsem se po nich vydal. Běžel jsem tak rychle, jako už dlouho ne. Ale děsilo mě, že se les už začal pomalu halit do tmy.
Ale než nastane tma, měl jsem ještě čas.

_________________
Tady máte zase dvě kapitoly. Jo, vím, že teď nevydavám často, ale škola, úkoly... znáte to. I když se můžu pokusit vydávat aspoň jednou týdně❤️