(Ne)milovat

16. Ona to nechápe

Potom jsem se otočila. On stál těsně u dveří. Bez přemýšlení jsem kolem něj prošla a vešla do pokoje, kde mě okamžitě obklopilo příjemné teplo.
__________________
Pohled Rhey

,,Proč jsem ve tvém pokoji?" Zeptala jsem se nejistě. ,,Protože jsi usnula u dveří." Odpověděl.
,,Když už jsi mě bral do náruče, měl jsi mě odnést do mého pokoje." Řekla jsem s naštvaným podtónem.

,,Proč? Ty patříš sem." Řekl a já se trhaně nadechla. ,,Ne. Já nepatřím nikam. A už vůbec ne do jedné postele s vlkem... alfa vlkem." Dodala jsem a rozešla se ke dveřím.

,,Rheo." Vyslovil mé jméno a zároveň u toho i zavrčel, díky čemuž mi tuhne krev v žilách. ,,Neštvi mě." Dodal.
Dál jsem šla ke dveřím.

,,Rheo! Ještě jeden krok a jdu si pro tebe." Zavrčel a mě to přinutilo zastavit. ,,Jestli budeš chtít odejít, zamknu." Dodal a tím ve mě probudil vztek, znovu. Bylo zvláštní, jak se mi v jeho přítomnosti měnily nálady. Buď jsem měla strach, nebo vztek. Nebo obojí dohromady.

Prudce jsem se otočila jeho směrem a pohlédla do těch nebezpečných, šedých očí.
,,Proč si myslíš, že na mě máš nárok?!" Procedila jsem skrze zuby. ,,Protože tomu tak je. Jsi moje družka." Odpověděl, naopak ode mě, klidným hlasem. Jeho pohled mě nutil sklopit zrak, ale já to neudělala.
,,Nejsem tvoje! Tak si na mě přestaň dělat nároky!" Jakmile jsem to řekla, v jeho očích se mihla bolest se vztekem. Ale ta bolest v jeho očích mě překvapila.

,,Nevím, jak to mám udělat, abys pochopila, co k tobě cítím. Jak silné je to pouto, které k tobě mám. Je to tak silné, že sám sebe přemlouvám, abych si tě nepřivlastnil." Řekl a já nevěděla, jak to myslí.
,,Jak myslíš nepřivlastnil?" Zeptala jsem se nechápavě. ,,To se tak říká." Odsekl, ale já si všimla té nejistoty v jeho hlas... neřekl mi pravdu.

,,Proč mi nechceš dát šanci? Abys mě poznala a zjistila, kdo doopravdy jsem?" Zeptal se a já tomu už neodolala a odklonila zrak.
,,Protože nechci. Nechci dávat šanci někomu, jako..." Odmlčela jsem se. Periferně jsem viděla, jak zatnul ruce v pěsti. ,,...jako jsi ty." Dodala jsem šeptem.
,,Myslíš tím vlky? Že nechceš dávat šanci mé rase?" Zeptal se. Byl trochu naštvanej.
,,Jo... přesně tak. Nechci dávat šanci někomu, kdo si myslí, že může mít všechno, co chce." Odsekla jsem.

Odfrkl si, otočil se ke mě zády a udělal pár kroků směrem k posteli, přičemž si prohrábl vlasy. Potom se otočil zase čelem ke mě a přistoupil směrem ke mě o něco blíž. Jen na vteřinu jsem si všimla, že se mu lesknou oči... cože? On měl slzy v očích?

,,Tady nejde o to, co chci, ale o to, co potřebuju! Já si nevybral, kdo bude moje družka. Nemůžu za to, že jsi to ty." Zavrčel. ,,A zajímá tě, co potřebuju já?! Ne! Nezajímá. Je ti to jedno!" Odsekla jsem.

,,Ne, není mi to jedno! Ale já tě nemůžu nechat odejít, protože tě potřebuju. Potřebuju tvojí přítomnost, tvoje oči, tvůj hlas... potřebuju tebe. Proto nemůžeš odejít. Chci, abys pochopila, že láska a pouto mezi druhem a družkou, je jedno z nejsilnějších pout. Je to pouto, kdy bych obětoval vlastní život, za ten tvůj." Řekl a já o krok ustoupila.

,,Nechci to. Nechci žít tady. Já chci.... volnost. Normální život člověka. To chci já." Mísil se ve mě vztek se smutkem a strachem. A nevěděla jsem, co je silnější.
,,Jenže vlčí bohyně měla důvod nás dva spojit. A chci zjistit, jaký důvod to byl. Dej mi šanci a já ti ukážu, že ne každý vlk je stejný." Řekl už zoufalým hlasem.
Ale já záporně zakroutila hlavou a rozmrkala slzy.

Ta bolest se vztekem v jeho očích, byla zvláštní. On byl zvláštní.
Potom se rázně rozešel k posteli. Strhl ze sebe tričko, hodil ho na postel a mířil ke koupelně. Evidentně mi tím dává najevo, že tenhle rozhovor skončil.

Chystal se vejít do koupelny, ale ještě zastavil. ,,Jestli opustíš tenhle pokoj, dotáhnu tě sem. Nenuť mě k tomu, Rheo." Řekl a vešel do koupelny.

Pohled Michaela

Zavřel jsem oči a vnímal horkou vodu, která stékala proudem po mém těle.

Cítil jsem, jak mým tělem proudí vztek. Vadilo mi, že to nechápe. Nechápe co k ní cítím a co pro mě znamená. Nechápe, že jí prostě potřebuju. Nechápe nic.
Stále mě od sebe odhání a to mě jen víc vytáčí. Už jen to, že se jí nemůžu dotknout. Dotknout se jí, obejmout, políbit. Prostě jen jí mít u sebe. Aby tady byla semnou a já tady mohl být pro ní. Abych mohl poslouchat její hlas, cítit její vůni. Cítit se s ní šťastně, a že mi nic nechybí. Tohle všechno mi ona odpírala a mě to pomalu ale jistě zabíjelo.

Jen to pomyšlení na to, že je v mém pokoji, ale já jí nemůžu ani obejmout. Ten fakt mě neskutečně moc ničil. Dokonce to bylo tak silný, že jsem ucítil slzy v očích.
Jediná bytost, která mi dokáže do očí nahnat slzy, je dívka kterou miluju... je moje družka. Ta ironie.

I přes horkou vodu a páru v koupelně, jsem ucítil její pach. Pevně jsem zavřel oči, když se mi změnily na vlčí.
Ta touha byla tak silná.
Vypnul jsem vodu a otevřel už lidské oči.

S odhalenou horní polovinou těla jsem vešel do pokoje. Překvapil mě fakt, že se Rhea nepohnula snad ani o milimetr a pořád stála na tom samým místě.

___________________

Další kapitola by mohla být ještě dneska, ale ještě uvidím jestli mi to vyjde. <3