(Ne)milovat

24. Nekontrolovatelná touha

A já měla chuť zabít sebe... ne vlastně toho vlka co tady teď byl, pak Michaela a pak sebe... nebo možná jen Michaela a pak odejdu, to zní ještě líp.
_____________________

Takže jak to dopadlo? Jo, jasně, že jsem mířila k pracovně. Nechtěla jsem tam, šla bych radši kamkoliv jinam, jen jsem vážně nechtěla jít za ním, obzvlášť po tom, co se jeho rty dotýkaly mýho krku a mě pořád to místo zvláštně brnělo. Jenže jak jeden člen jeho smečky řekl, Michael je ve špatný náladě a nechtěla bych ho víc naštvat. A ve skutečnosti ne, to jsem skutečně nechtěla, stačilo, že měl trochu špatnou náladu. A taky jsem věděla, že za jeho špatnou náladu můžu já, taky kdo jiný, že ano? Když to já po něm pořád štěkám, zatímco on po mě touží. Ta touha se mu totiž intenzivně odráží v očích a už to ani nejde přehlédnout. A ve mě to všechno probouzelo čím dál tím větší vztek, i strach. I rozhodně tomu všemu nijak nepomáhal fakt, že Michael byl až nemístně sexy. Vím, že tohle bych zmiňovat neměla, vím že o něm tak nesmím přemýšlet! Jenže to ani nejde tak jednoduše přehlédnout, pořád jsem byla lidská bytost, co má taky svoje touhy a dost šílenej mozek, jehož určitá část si evidentně neuvědomovala, že ten sexy chlap, byl nebezpečný zvíře. Naštěstí větší a inteligentnější část mého uvažujícího mozku, to věděla až moc dobře.

Zastavila jsem u jeho pracovny a moje klouby na ruce v neměnným rytmu dvakrát potichu dopadly na dřevěné dveře jeho pracovny. Hned na to se ozvalo jeho potiché ,,Vejdi, Rheo," což jsem, i když neochotně, udělala. Dveře se zamnou pomalu dovřely, přičemž jsem zůstala stát kousek od nich. A Michael byl u menší knihovničky napravo u zdi a něco tam evidentně hledal. A nelíbilo se mi, že je ode mě jen pár metrů.

Takže jsem se váhavě ode dveří rozešla k jeho stolu, kterej jsem obešla, přičemž jsem po jeho hladké desce lehce přejela bříškama prstů. Došla jsem až k oknu a zadívala se ven, do dálky. V pracovně panovalo ticho, což nedávalo smysl vzhledem k tomu, že si mě sem nechal zavolat.

Nějakou chvíli jsem jen nehnutě hleděla ven na tu krásnou krajinu. Ale pak mě štvalo to ticho. ,,Chtěl jsi semnou mluvit?" prolomila jsem to ticho.
,,Jistě," jeho hlas zazněl až moc blízko a já sebou trhla a podívala se na něj. Stál u židle u stolu. Jen kousíček ode mě. A jeho oči byly... bylo v nich něco, co mě děsilo. Byli pořád lidský a přesto vypadaly tak... zvířecky. Jakoby ta touha byla až moc veliká aby... vyjekla jsem.

A to v ten moment, kdy udělal jen pár kroků, přirazil mě ke zdi a jednou rukou mi chytil ruce nad hlavou, zatímco mě uvěznil nejen tak, že držel mé ruce nad hlavou, ale taky mě natiskl na zeď vlastním tělem. Takže jsem cítila snad každou část jeho těla a v mojí v hlavě vybuchla panika tak silně, že mě ochromila a moje tělo polil strach, takže celý ztuhlo, všechny svaly totálně zkameněly.
A jeho rty se přitiskly na můj krk. Jeho polibky byli jemný i dravý v jednom. A mě se dech zarazil v krku, takže jsem měla pocit, že nemůžu dejchat, mluvit, řvát, ani brečet... ani slzy se nedostavily. Byla jsem doslova paralyzována strachem a vztek ten byl... ten se vypařil rychleji, než voda.

Jeho rty si polibky přivlastňovaly můj krk... můj dech se nedostavoval a moje srdce uhánělo rychleji, než tryskáč.
Až po chvíli jsem se konečně trhaně nadechla. A v ten moment mě políbil... tak dravě, že jsem v tom cejtila všechnu jeho touhu a zoufalství. Nepotřeboval svolení, aby polibek prohloubil a jeho jazyk se tak otřel o můj. A to konečně probralo můj mozek a já se mu zakousla do jazyka, zatímco na mým jazyku se rozlila odporná kovová chuť krev. Ale on... můj bože, on se neodtahoval, jen se na mě svým tělem natiskl ještě víc, jestli to bylo ještě vůbec možný.
V puse jsem cítila kovovou chuť, na můj nos útočila jeho zvířecí a lesní vůně a já začínala čím dál tím víc panikařit, protože... právě mě tady nehybně držel vlk a já se nemohla bránit, protože byl proti mě až moc silnej a jeho touha byla až moc veliká.

Pohled Michaela

Moje tělo téměř definitivně ovládala touha. V ten moment bych se nedokázal odtáhnout, ani kdybych to chtěl... jenže já to nechtěl. Konečně jsem cejtil chuť jejích rtů a její kůže. Moje oči byly vlčí a moje smysly téměř zcela zvířecí. Chtěl jsem jí. Tak moc jsem jí chtěl a nezvládal jsem to vydržet.

Jak jsem se v tom pokoji dotkl rty jejího krku, to byl spouštěč tohohle všeho, téměř jsem to neovládal.
Vnímal jsem chuť jejích rtů, vnímal jsem vůni, která ještě o to víc mátla moje smysly. Ale pořád jsem se nepřestal ovládat úplně, jen ta touha už potřebovala aspoň trochu ven. Potřeboval jsem zase normálně myslet, dejchat a sakra žít, jinak to nešlo.

Cítil jsem, že jí mám totálně ve svojí moci a to se mi líbilo. Protože ona byla moje. Konečně jsem měl skutečný pocit, že mi patří. Další důvod, proč jsem se nechtěl a nedokázal odtáhnout. Byla bezbranná a byla moje. To jsem potřeboval cejtit a ten vlk ve mě taky. A dával jsem všechnu svojí vůli do toho, abych jí nekousl do krku a neochutnal aspoň kapku její krve, což má naše pouto zpevnit. Jenže ona by mě za to nesnášela ještě víc a s ní to pouto neudělá téměř nic, protože je člověk. Takže jsem jí prostě nemohl teď kousnout do krve, nesměl jsem to udělat, i když jsem vážně chtěl.

Začínala se pod mýma rukama a pod dotyky třást a cítil jsem, jak jí v hrudi splaseně buší srdce. Měla strach, panikařila, ale já se prostě... nechtěl odtáhnout, i když jsem věděl, že bych měl. Vyhrávala touha nad logickým uvažováním.

Začínala zkoušet dostat svoje ruce z mýho sevření, jenže já jí nepouštěl. A ona se třaslá čím dál tím víc, protože se bála... bála se mě tak moc, že z tohohle všeho panikařila a já to nesnášel. Ale taky jsem nesnášel se jí nemoct dotýkat.
A teď jsem si... konečně připadal naživu, víc než kdy jindy, i když ona to necejtila stejně.

________
No, tak se nám Michael konečně trochu víc rozjel, protože ho nebaví to čekání, takže se uvidí jak to bude dál.

A omlouvám se za neaktivitu u tohohle příběhu, v posledních měsících toho bylo dost, ale tady je konečně další kapitola... mám předepsané dvě další, takže až je nějak opravím, tak vydám i ty.