Vlčice Jinovatka~Zrádná Cesta

5. Záhadný zachránce

Divoký vodopád vlévající se do průzračného potoka který má na dně jemný zlatavý písek třpytící se v paprscích vycházejícího slunce. Voda pravidelně vydávala její příjemné zvuky. Krajina se probouzela, ptáci začínali zpívat. Na keřích se vyjímaly růžové nebo bílé jarní květy. Byla to krása, až na jednu věc..

Na malé písečné pláži kousek od potoka nehybně ležela drobná šedo-bílé vlčice. Skrz na skrz promočenou srst, chlupy slepené k sobě. Hrudník se jí nezvedal, oči pevně přimknuté k sobě. Vypadala zcela bez života. To ale opravdu jen vypadala.

Vlčice náhle začala prudce vykašlávat vodu které se předtím nadýchala. Otevřela oči a zmateně se rozhlédla. Pokusila se postavit na vratké nohy ale nepovedlo se jí to, hned se svalila zase do písku. Zkusila to znovu a tentokrát se jí to povedlo. Otřásla se zimou, byla promočená a pár ranních paprsků jí moc neohřálo. V trávě se ještě blyštila ledová ranní rosa. Jinovatka sebrala všechny síly a oklepala se aby se zbavila alespoň trochy vody co měla vsáklou v kožichu. Vystrčila přední tlapku před sebe aby se rozešla ale došlo jí že neví kam. Vlastně ani nevěděla kde je a co se stalo.

Zanedlouho se jí vracely vzpomínky z včerejšího večera. Vzpomněla si na její první, a velmi příjemnou procházku lesem kam jí rodiče vzali. Příjemná byla ale jen do té doby než se ocitla nad vodopádem, a pak padala a padala. Jinovatka nejdříve nechápala jak se mohlo stát že spadla. Vzpomněla si ale na prudký náraz do jejích zad kvůli kterému ztratila rovnováhu. Za ní stála jen a jen Temnota, Stín byl vedle ní. To ona jí strčila, chtěla se jí zbavit, zabít jí. Jinovatka nedokázala pochopit čím si zasloužila takový krutý trest, celý svůj krátký život jí jen sloužila. Byla by i ráda že už s nimi nemusí žít a je volná, ale vždyť neumí lovit, bojovat běhá mizerně. Co bude teď dělat, takhle dlouho nepřežije. Jinovatku pohltil strach, na místě se pevně schoulila do klubíčka a po srsti se jí začaly kutálet slzy.

Dlouho nevěnovala ničemu pozornost, hlavu zabořenou v hustém kožichu, nevnímala okolní svět. Najednou ale na hřbetě ucítila jemnou bolest, jakoby se jí tam někdo zahryzl a táhl. Byla to slabá bolest, stará, to co ji způsobilo se stalo už před nějakou dobou. Otevřela oči a podívala se za sebe. Byly tam vlčí stopy ale ne její. Byly podstatně větší než jaké dělá ona. Jinovatka se donutila vstát, přiblížila se k stopám a očichala je. Poznala že je tu zanechal dospělý vlk a taky že to byl samec. Ty stopy byly ale větší než jaké za sebou zanechával její otec Stín. ,,Tohle musel být pěkně velký a silný vlk." pomyslela si Jinovatka.

Jinovatka uviděla jak stopy vycházejí z vody. Došlo jí, že tenhle vlk jí zachránil. Vytáhl jí z vody a položil jí zde na břeh. Pocítila vůči vlkovi vděčnost, ráda by mu poděkovala ale jak když už tu dávno není. Jinovatku napadlo, že by ho mohla nějak vystopovat, najít ho a poděkovat mu. Třeba by jí pak i naučil lovit a měla by větší šanci na přežití.

Pomalu se na stále ještě rozklepaných nohách rozešla po stopách. Sotva ale ušla pár kroků, zastavila se. Došlo jí, že takhle nikam nedojde, je moc vyčerpaná a slabá. Její zachránce už je dávno někde daleko pryč a třeba by se za ním hnala zbytečně. Když tu s ní nezůstal, nejspíš už se o ní nechce dál starat. Došla jinovatka k závěru.

Věděla, že teď se nikam nedostane, nic neuloví.. Musí si odpočinout. Vyhlédla si prohlubeň mezi rákosím a trochu ji zvětšila a upravila aby vypadala trochu jako nora. Nakonec si tam nanosila trochu listí a zalezla si dovnitř. Schoulila se do klubíčka a zavřela oči. ,,Ráno něco vymyslím." zašeptala si pro sebe a usnula.