Vlčice Jinovatka~Zrádná Cesta

27. Co když je konec?

První ranní paprsky slunce se objevili za obzorem. Postupně osvítili každý tmavý kout. Do hluboké jámy v zemi ale nedosáhl ani jeden zářivý paprsek. Vysoké stěny bránili světlu proniknout až dolů. 

Jinovatka toho moc nenaspala. Zírala na hliněnou stěnu celou noc a ani ráno od ní nekdtrhla pohled. Byla zoufalá. Vločka jí potvrdila, že odsud se opravdu jen tak nedostanou. Když se konečně měla dobře a užívala si život, celé se to zkazilo. Říkala si, že je to asi... konec? Jedinou nadějí jí byl ten omega. Zdálo se, že by jim možná i pomohl. Ale jak? Ve smečce nemá zjevně na nic právo a teď je ještě pokousaný od ostatních. A to jen stál poblíž jámy. Jinovatka se obávala, jestli je vůbec v pořádku. Doufala, že si s nimi zase přijde promluvit, ale na druhou stranu nechtěla aby to dělal, zase ho potrestají. 

Jinovatka zaslechla kulhavé kroky. Přes okraj díry se naklonila hnědá hlava vlka. Nadechl, aby něco řekl, když v tom do něj zezadu strčil jiný vlk. Omega neudržel rovnováhu a spadl dolů do jámy. ,,Když se o zajatce tak zajímáš, klidně můžeš být jedním z nich.'' Ozvalo se ze shora. Vločka hbitě vyskočila do vzduchu, ve snaze dostat se nahoru a roztrhat toho vlka na kusy. Pokus byl marný a bílá vlčice dopadla zpět na dno jámy. Omega se pomalu stavěl na tlapy. Bylo mu dost trapně, že u nich skončil taky. Jinovatka k němu hned přiskočila. ,,Jsi... V pohodě?'' Zeptala se starostlivě. Vlk přikývl.

,,Jak se vůbec jmenuješ?'' Zeptala se Jinovatka po dlouhém znepokojujícím tichu. ,,Hrom.'' Pokusil se usmát omega. ,,Já jsem Jinovatka.'' Řekla nadšeně. Vločka si všimla že se seznamují, tak se rychle otočila. ,,Vločka.'' Řekla sebevědomě. ,,Támhle ten, to je Ledovec.'' Dodala poněkud otráveně a švihla ocasem směrem k bílému vlkovi. V tu chvíli se jí vybavilo, jak přesně takhle představovala stydlivého Ledovce Jinovatce. Smutně sklopila uši. Bála se, že teď  to všechno skončí.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ou... to je ale situace. Jak si myslíte, že se z toho dostanou?