Vlčice Jinovatka~Zrádná Cesta

30. Nečekané setkání a záchrana

Na krajinu padla tma a tábor utichl.
Křoví zašustilo, vyplížit se z něj temný stín vlka. Byl odhodlaný zachránit zajatce, ať už je to kdokoliv. Zkazil už spoustu věcí. Ztratil rodinu... Přál by si, aby se to dalo vrátit zpět. Zabránil by tomu, aby se něco takového stalo. Ale to nejde. Rozhodl se tedy alespoň někomu pomoct a ne ho tu jen tak nechat, jako nechal Temnotu aby zabila Jinovatku.

Tiše se proplížil táborem. Zastavil se kus jámy. ,,Je tam někdo?'' Zašeptal. Ozvalo se jen tiché šustnutí, nikdo nic neříkal. Stín udělal pár kroků vpřed a naklonil se před okraj jámy. Chvíli mžoural do tmy, ve snaze něco zahlédnout v té hluboké temné díře. Jakmile si na tmu zvykl, rozpoznal obrys jedné vlčice. Zastavil se mu dech, i srdce vynechalo alespoň jeden úder.

Jinovatka zalapala po dechu. Tam nahoře stál... on. Viděla ho úplně jasně, svítilo na něj měsíční světlo. Byl to bez pochyby on. Celé tělo jí ztuhlo, nemohla se hnout, jakoby na místě zamrzla. Byla tak zaskočená. Nebyla si vůbec jistá, jestli je to realita, jestli to není jen sen.

Hrom vykulil oči. Překvapením se mu podlomily tlapky a svalil se na zem. Nevěřícně zíral na toho vlka, který zase zíral na Jinovatku, jeho si asi ještě nevšiml. ,,J- Jino- Jinovatko?!'' Dostal ze sebe Stín roztřeseným hlasem. ,,Ty... ži- žiješ?'' V očích se mu zaleskly slzy. Jinovatka byla úplně zmatená. Nevěděla ani co si má myslet. Zírala na Stína zmateně, i trochu naštvaně. Stínovi už z očí opravdu tekly pramínky slz. ,,Ty žiješ!'' Řekl nadšeně, ale tiše. Nejraději by skočil dolů a přitiskl se k ní, ale naštěstí ho situace úplně nepřipravila o rozum. Jinovatka se na něj zamračila. ,,J- já... se omlouvám. Promiň.'' Skopil pohled k zemi. Chápal že nemůže být nadšená, že ho vidí. Jinovatka se mu zadívala do očí, které provinile zírali do země. ,,Tati?!'' Špitla nadšeně a usmála se. Přes to všechno ho ráda viděla.

,,Ta- tati?'' Promluvil Hrom a vyškrábal se zpět na nohy. Stínuv pohled se k němu okamžitě stočil. V tu chvíli vypadal, že snad omdlí. ,,To jsi ty... H- Hrome?'' Zeptal se nejistě. Vůbec tomu nevěřil, ani ho skoro nepoznal. ,,Jsem to já.'' Řekl Hrom dojatě a ukápla mu slza. Jinovatka ostře zalapala po dechu a vytřeštila oči. ,,Co to... cože?!'' Skoro vykřikla zmateně. Právě zjistila, že Hrom je její bratr?! Tolik zjištění za tak krátkou dobu. Úplně se jí z toho zamotala hlava.

Vločka s Ledovcem jen zaraženě sledovali. Také byli zaskočení. Vločka se ale vzpamatovala. ,,Chápu, že jste překvapení a máte si co říct, ale to je v tuhle chvíli dost riskantní. Přišel jsi nás snad zachránit, ne?'' Řekla a probodla vlka nahoře pohledem. Stín zavrtěl hlavou. ,,Jasně. Vydržte.'' Vyhrkl rychle a zmizel z dohledu. Po chvicičce se vrátil, táhl za sebou dlouhou větev. ,,Pozor!'' Zahuhlal a začal jí pomalu spouštět dolů do jámy. Všichni si rychle uvědomili, že je smečka nesmí slyšet a že musejí co nejrychleji utéct. Všechny myšlenky pustili z hlavy a soustředili se. Konec větve dopadl na dno díry. Stín švihl ocasem. ,,Šplhejte!'' Zašeptal naléhavě a rozhlédl se.

Vločka na nic nečekala, pousmála se a začala létz po klacku. Ledovec kupodivu hned za ní. Potom Jinovatka. Zaryla drápy do dřeva a v mžiku byla nahoře. Hrom lezl hned za ní. Všichni byli rázem volní. ,,Jdeme!'' Řekl Stín a tryskem se rozběhl pryč z tábora. Všichni ho bez váhání následovali. Letěli lesem rychlostí světla. Po chvíli překročili hranice území smečky, ale nezpomalili. Běželi dál. Chladný noční vítr jim hvízdal kolem uší a čechral jim srst. Zářivý měsíc jim svítil na cestu. Probíhali lesy, loukami, skákali přes potoky a spadlé stromy.

Běželi dlouho, dokud neměli pocit, že jsou dostatečně daleko. Zpomalovali a zpomalovali, až úplně zastavili. Vyčerpaně se svalila do mechu.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Uff. Doufám, že se mi to povedlo nějak inteligentně napsat. :D
Takovou důležitou část jsem určitě nechtěla nijak odfláknout, tak snad jsem to neudělala. XD
Co na to říkáte?