Vlčice Jinovatka~Zrádná Cesta

10. Temná noc

Jinovatka se probudila když bylo slunce těsně nad lesem a začínalo se zbarvovat do ohnivých barev. Vylezla s pod klády a pořádně si protáhla všechny tlapky kromě té zraněné. Bolela jí při každém větším pohybu. Jinovatka nespokojeně zakňourala a podívala se na tlapku. Nevypadala že by tam byly nějaké zlomené kosti, ale měla takovou zvláštní barvu. Jinovatka si povzdechla. Cítila se docela odpočatá a tak se vydala najít srnu kterou si včera ulovila. Byl to její první úlovek a nechtěla o něj přijít, doufala že ho ještě nikdo nenašel.

I přes bolavou nohu si cestu docela užívala. Chvilku jí ale trvalo, zvyknout si že používá jen tři tlapky. Cesta byla mnohem delší než se zdálo. Před stádem srn utíkala jak nejrychleji mohla, proto tu vzdálenost překonala tak rychle. Nenechala se tím ale odradit a zrychlila. Motivoval jí k tomu hlavně hlad, představovala si jak se sklání nad velkou srnou, která je celá její a může jí sníst kolik chce. Tlamu měla rázem plnou slin že je ani nestačila polykat, tak je nechala kapat na zem.

Konečně zahlédla dva trnité keříky, za kterými se měl nacházet její úlovek. Rozběhla se a ladně je přeskočila. Když dopadla na zem, z tváře jí zmizel úsměv. Místo srny plné lahodného masa, ležela na zemi jen hromádka bílých kostí. Jinovatka se naježila, kdyby tady ten někdo, kdo jí připravil o jídlo, ještě byl, asi by se ho snažila roztrhat, ale to by se jí stejně nepovedlo. Zkroušeně olízla kost, nezbývala na ní už ani tenoučká vrstva masa. ,,Že by někdo stejně tak nešikovnej a hladovej jako já?!" pomyslela si, ale rozhodně ho nehodlala najít a spojit s ním síly. Připravil jí o úlovek, sice nevěděl, že je její, ale stejně na něj byla naštvaná. Alespoň že snědla tu srnčí nohu, stejně to ale bylo málo.

Pomalu už se stmívalo a Jinovatce se ještě nechtělo spát. Před chvílí se totiž vyspala. Rozhodla se tedy, že se vydá na noční lov.

Ani nemusela dlouho větřit a už jí do nosu udeřil pach zajíce. Odhodlaně vykročila po pachové stopě. V noci vždy spala schoulená někde u úkrytu, proto měla trochu obavy. ,,Nejsem přece malé vlče abych se bála tmy!" prohlásila pevně v duchu a přidala do kroku.

Po chvíli jí čich zavedl do hustší části lesa. Ze země tu vyčnívali zkroucené kořeny, které v šeru budili zvláštní dojem. Jinovatka je podivně přeskakovala, jakoby se bála že by se jí mohly každou chvíli obmotat kolem jedné z tlapek a už nepustit. Když šerý večer nahradila temná noc, Jinovatčino sebevědomí jakoby se náhle rozplynulo ve tmě. Začínala se z vytřeštěnýma očima ohlížet za každým šustnutím. Ten pocit že netuší co se skrývá ve tmě za ní nebo před ní, jí děsil. Když potom zaslechla houkání sovy a ze tmy na ní vykoukly dvě velké oči, leknutím nadskočila a ihned uháněla pryč. Jakmile před sebou, díky slabému měsíčnímu světlu, zahlédla malý sklalní převis, rychle k němu doběhla a zalezla pod něj.

Natlačila se co nejvíc dozadu a schoulila se do pevného klubíčka. Ukápla jí malá slza. Cítila se tak osamělá, nikdo jí nechránil, nikdo jí nepomáhal, musela si poradit úplně sama, sama rozhodovala o tom, jestli přežije.