Vlčice Jinovatka~Zrádná Cesta

7. Nové odhodlání

Z rákosí se ozvalo dlouhé a protáhlé zívnutí. Jinovatka vylezla ze své narychlo vyhrabané dočasné nory. Protáhla se a zvedla hlavu k nebi. Slunce už teď brzy ráno příjemně hřálo. Jinovatka se usmála, v noci načerpala plno tolik potřebných sil a teď se cítila dostatečně odpočatá. Společně s energií získala i nové odhodlání přežít. Chtěla přežít a ne se tu jen třást strachy jako malé vlče.

Rozhlédla se kolem sebe a přemýšlela kudy se vydá. Rozhodla se, že půjde po proudu potoka. Otočila se a naposledy se podívala směrem kde býval její domov, pohlédla na vodopád a na místo kde se jí před pár dny pokusila Temnota zabít. ,,Budeš mi opravdu chybět." řekla s předstíraným smutkem v hlase a rozběhla se pryč.

Klusala po břeku potoka, samozřejmě v dostatečné vzdálenosti. Tenhle potok neměl šikmou postupně klesající plážičku ale naopak. Kdyby někdo šel úplně na kraji a šlápl by vedle, zahučel by v potoce a Jinovatka nechtěla dopustit aby to byl zrovna její případ.

Zastavila a začala větřit. Hodnou chvíli se jí všechny okolní pachy mísili dohromady, nedokázala v nich rozeznat nějakou kořist. Nehodlala se ale vzdát a tak se začala víc soustředit. Když se jí to pořád nedařilo, poodešla kousek dál a zkusila to znovu. Konečně měla štěstí a do nosu jí udeřil pach zajíce. Jinovatka se zaradovala a svižným krokem s čumákem u země se vydala po pachu, opustila břehy potoka a zašla do lesa.

Zatím jí to celkem šlo, ale měla trochu obavy z toho co přijde až králíka vystopuje a pude ho muset ulovit. Obavy ale rychle zahnala aby se mohla plně soustředit. Zanedlouho cítila že se blíží, zpomalila, trochu se přikrčila a snažila se našlapovat tiše. To byl ale ten největší problém, každou chvíli jí pod tlapkami zašustilo listí nebo křupla větvička. Jinovatka šla ale dál a dávala si větší pozor kam šlape. Za chvíli se dostala na malou mýtinu kde zahlédla svůj cíl. Zajíc se spokojeně cpal čerstvou jarní trávou.

V tlamě se jí nahromadily sliny. Olízla se a bezhlavě se vyřítila z lesa na otevřené prostranství. Běžela sice jak nejrychleji mohla ale dusot jejích tlapek zajíc nemohl přeslechnout, vytřeštil oči a vystřelil pryč. Naneštěstí měl noru jen pár vlčích délek od místa kde se pásl. Zajíc měl velkou výhodu a Jinovatka ho už nemohla dohnat. Vklouzl do nory a Jinovatka před ní jen prudce zabrzdila a strčila do ní tlapku. To jí samozřejmě nebylo nic platné. ,,To ne, vrať se!" zakvílela do nory naštvaně a zklamaně.

Otočila se a běžela pryč. Skoro vůbec nedávala pozor na cestu, znovu ji pohltil strach z toho že se o sebe nedokáže postarat a nepřežije. Hned se ale úspěšně pokusila takové myšlenky zahnat. Jak nevnímala kam běží, zanedlouho do něčeho narazila. Zvedla hlavu, byla to kláda porostlá pořádnou vrstvou tmavě zeleného měkkého mechu. Proto si na ní Jinovatka vyskočila, lehla si a položila hlavu na přední tlapky.

Věděla, že tenhle lov pokazila a příště na to musí jinak. ,,Uspěchala jsem to, měla jsem se přikrčit za nějakým keřem a pak po zajícovi skočit. Když jsem ho ale zahlédla, ovládl mě hlad a bez rozmýšlení jsem vyběhla." přiznala si. ,,Příště budu trpělivá."

Slunce pomalu klesalo níž a níž, stmívalo se a Jinovatka neměla kde spát. Když jí to došlo, okamžitě vstala a rozhlédla se kolem. Napadlo jí vyhrabat si důlek pod kládou a tak z ní seskočila a začala zuřivě hrabat. Půda v tom místě byla naštěstí měkká a tak byla za chvíli spokojená s hloubkou nory. Ještě si tam nanosila listí a navrch si jako bonus dala mech který sloupala z klády. Nakonec se rozhlédla a zavětřila aby se ujistila že nikde kolem nečíhá žádné nebezpečí. Potom už se jen uvelebila ve své dokonale vystlané noře kde se jí díky pohodlí podařilo zapomenout na kručení v břiše a okamžitě usnula.