Mascot (Larry Stylinson, Dokončený)

Kapitola 11.- Nepamatuje si mě?!

Ahoj :) Jsem tu s novým dílem. Hrozně moc vám chci poděkovat za hvězdičky, komenty a přečtení! 1,72 K je skvělí! Vážně moc děkuji :) Omlouvám se za chyby :/ :) Terouš

_________________________________________________________________________

Udýchaný jsem vběhl do nemocnice. Zastavil jsem se u recepce. "Dobrý den, můžu poprosit na jakém pokoji leží Louis Tomlinson?" Vyhrkl jsem na paní za pultem. Byla to starší paní s velkými brýlemi na očích. "Dobrý den, mladý muži. Mohu se vás zeptat jestli jste pana Louise Tomlinsa příbuzný?" Zeptala se v klidu a poposunula si padající brýle zpět nahoru. "Jsem jeho kama-Přítel! Jsem jeho přítel!" Naštěstí jsem se v rychlosti opravil. Starší paní se podepřela lokty o stůl a podezírajím pohledem se na mě podívala.

   "Dobře. Louis Tomlinson leží ve třetím patře, pokoj 169." Hnusně se na mě podívala. Nevěří mi. Tíše jsem poděkoval a vydal se k výtahu. Zmáčkl jsem tlačítko a čekal. Nečekal jsem mo dlouho, čekal jsem, že budu čekat aspoň pět minut, jako minule. Nastoupil jsem do výtahu a zmáčkul tlačítko do třetího patra. Dveře se už zavíraly, když do nich vběhl kluk.

    Mohlo mu být tak 17-náct, možná i véce. Měl jemný strniště, tmavší pleť, modré oči a černé vlasy. Byl vyšší než já.

    "Ahoj." Pozdravil mě nervózně a já se pousmál. "Ahoj. Kam jedeš?" Oplatil mi menší úsměv a řekl stejné patro jako já. "Tak to jedeme do stejného patra." Znovu jsem se usmál, stejně jako on. "Jinak jsem Jack." Napřáhl ruku ke mě. "Harry." S radostí jsem vplul do jeho dlaně a silně jí zmáčkl. Úsměv se mi rozšířil, když mě zmáčknul ještě pevněji. "Těší mě, Harry." Usmál se na mě. "Mě taky." Dveře od výtahu se otevřely. Společně jsmee vystoupily.

  "Na jaký pokoj jdeš?" Zeptal se mě a rozhlídnul se do čtyř chodem. "169. Ty?" Díval jsem se na ukazovatele pokojů od kolikátého po kolikátý. Konečně jsem zahlídl správný směr. "170. Jaká náhoda." Tiše se zamál. Vydali jsme se stejným směrem. Než jsme došly na konec chodby jsem se o něm hodně dověděl.

      Je mu 17- náct jak jsem říkal, bydlí kousek odemně a má bohatý rodiče. Bydlí ve stejný čtvrti jako já, tudíš čtvrť boháčů. Má psy a jednu mladší sestru. 

    "Snad se ještě někdy potkáme, Harry." Zašeptal mi do ucha a zmizel za dveřmi 170. Težce jsem vydechl. Líbí se mi a to hodně. Zatřásl jsem hlavou.

    Zaklepal jsem na dveře 169 a následně vešel. Uviděl jsem Louise jak spí a jeho tetu na křesle u něho. Držela ho za ruku a šeptala slůvka kterým jsem na takovou dálku nerozumněl. Loui měl okolo sebe snad tisíc hadiček. Jeho teta si mě všimla.

     "Harry!" Řekla nadšeně a přišla mě obejmout. "Harry, myslela jsem že už nepřijedeš!" Šeptala mi do ucha. "Co se stalo paní Millerová?" Trochu jsem jí od sebe odtáhnul. Pustila mě. "Nevím. Když jsem přišla domů Louis ležel na gauči, sotva dýchal." Odmlčela se a se zaslzenými očima se podívala na spícího Louise.

   "Není to ani pět minut co ho jsem přivezly. Měl by se vzbudit do deseti minut." Svůj pohled obrátila znovu na mě. Nikdy jsem si jí nějak moc neprohlížel. Byla podobná Louisovi, ale v jiném pohlaví, samozřejmě. Snad byla i menší než Louis. "Ale, zjistili, že Louis utrpěl otřes mozku. Silný otřes mozku. Nejpravděpodobněji si nebude nic pamatovat za poslední měsíc..." Tyhle slova mi vyrazily dech.

   On si mě nebude pamatovat? On na mě zapomene. Říkal, že bude lepší když se spolu nebudeme bavit. Myslel to vážně. "Já... Budu muset jít. Omlouvám se paní Millerová! Vážně moc, ale bude to tak lepší." Zmizel jsem z pokoje. Jako zbabjelec. Sakra!

   Vyběhl jsem před Nemocnici a z plných plic zařval: "On si mě nepamatuje!". Svými kolenami jsem dopadl na tvrdý dladičky před nemocnicí. Spustily se mi slzy z očích. "Sakra!" Syknul jsem. Ucítil jsem něčí ruku na mém rameni. Otočil jsem se. Zpatřil jsem Jackův obličej...