Accused [Spider-man FF]

5. Zklamal jsem✓

Týdny ubíhaly jeden za druhým. Pomocí vidličky, kterou se mi povedlo ukrást z jídelny, jsem si na zeď značil každičký den. A jeden byl jako druhý.

Ráno budíček v šest, nástup a malinká snídaně tvořena suchým rohlíkem a vodou. Pak nástup na službu. Většinou byl můj „team" v prádelně, ale občas jsme museli i do kuchyně nebo na úklid. Jako bonus mi byl Wade stále za zadkem. Po službě oběd. Z pravidla hnusná, rozvařená břečka. Nešlo identifikovat, co to bylo původně. Ještě k tomu přihodili čaj a pár brambor nebo chleba. Odpoledne měla většina z nás volno, kromě těch s tresty. Mohli jsme na dvůr, do cely nebo posilovny.

Na dvůr jsem nechodil. Vězni se tam sdružovali do gangů a já do žádného nechtěl. Zas bych akorát zklamal. Tak, jako už mnohokrát. Jako pana Starka, tetu May, MJ....

Většinu času jsem byl v cele a přemýšlel.

Co jsem udělal špatně? Ublížil jsem někomu? Porušil zákon vesmíru nebo boha? Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem nezmrzačil. Je to kvůli tomu že jsem nezachránil pana Starka? Nebo byla smrt Mysteria vážně moje vina? Za tohle mě trestáš Bože? Prosím řekni mi to. Nebo naznač. Cokoliv. Jakkoliv.

Točil jsem se v té myšlenkové smyčce dokola. Pořád a pořád. A odpověď stále nepřicházela.

Když jsem se z otázek už mohl zbláznit, odešel jsem do posilovny. Bylo to nejjednodušší vybití. Cvičil jsem až do úmoru, dokud mě nebolelo celé tělo. Dokud jsem neměl pocit, že mám každou kost rozlámanou a každý sval roztrhaný. Občas jsem měl pocit, že se už nezvednu na nohy. Ale na druhou stranu mi to pomáhalo přestat myslet. Lepší fyzická bolest než psychická.

V sedm byla večeře. Podobná jako snídaně. Skoro nic. Tedy... většinou. Jednou za měsíc jsme dostali něco normálního, jako je například pudink. Do cel jsme museli v osm. Pro většinu vězňů to znamenalo odpočinek, spánek před další službou. Pro mě další kolo otázek. A pláče.

Když jsem nemohl nic dělat fyzicky, neudržel jsem slzy. Brečel jsem jako mimino. Ze zoufalství, z bolesti, z osamění.

A to jsem tu jen chvíli. Co budu dělat další dva roky?

Nesčetněkrát mě další vězni okřikovali, abych přestal. Ale já přestat nemohl. Nešlo to. Prostě ne. Bylo to až moc těžký. Takhle schoulený do klubíčka, hledajíc chybu uvnitř mě a brečíc jsem trávil noci. Usnout se mi podařilo až nad ránem, když jsem neměl sílu už ani na to brečení. A takhle to šlo den za dnem. Jen občas se vyskytla výjimka. Jako tenhle den.

Zrovna jsem pracoval v prádelně a snažil se ignorovat Wadeův rozhovor s Percy. Bavili se o mě. Konkrétně o mém ponocování. Zrovna, když jsem strkal do pračky jednu obzvláště špinavou plachtu, vešel dovnitř dozorce. Myslel jsem, že jde vyměnit toho, co nás měl na starost, takže jsem byl překvapený, když řekl moje jméno.

„Parkere. Máš návštěvu." Zvedl jsem k němu hlavu. „No co tak koukáš? Jdeme."

Strčil jsem plachtu do pračky, otřel si ruce o kalhoty kombinézy a vydal se za strážcem.

„Ten má návštěvy snad pořád." Slyšel jsem ještě v prádelně Percyho.

Jo jasně. Tohle je jen druhá.

Cestu k místu setkání jsem si jakž takž zapamatoval a strážce mě navigoval jen minimálně.

Kdo to bude tentokrát? Možná zas MJ. Možná se mi chce omluvit, vzít to zpátky. Strávili bychom poslední rok mého života spolu, navštěvovala by mě.... Ne! Petere nedělej si naděje. Tohle se nestane. Určitě ne. Bude to někdo jiný.

„K-kdo je to tentokrát?" zeptal jsem se před dveřmi.

„Ta tvoje holka z minula ne, pokud se ptáš na tohle."

Jakmile jsem vešel, zkameněl jsem na místě. Za sklem stála teta May a s ní paní Starková. Teta vypadala zničeně. Pod očima kruhy, pleť bledá, vlasy pocuchané, blůza pokrčená. Brýle jí na nose seděli nakřivo.

To je moje chyba. Jen moje.

Paní Starková stála vedle ní a konejšivě jí objímala kolem ramen.

„Petere!", vykřikla žena která se o mě po celý život starala, „Och Petere."

Zůstal jsem stát. Nemohl jsem se pohnout. Vlastně jsem nechtěl.

Zklamal jsem tetu. Začalo to už když jsem začal se superhrdinstvím. A pokračovalo přidáním se k Avengers. Neměl jsem to dělat. Zklamal jsem všechny kolem sebe.

Po tváři mi stekla osamělá slza.

„Moc rádi tě vidíme Petere." Zapojila se paní Starková do rozhovoru. „Morgan tě taky chtěla vidět. Chybí jí její starší bráška. Ale nemohla sem."

Morgan. Ví vůbec co se stalo? Bylo by lepší kdyby ne. Nechci ublížit i té malé holčičce.

„Petere řekni něco." naléhala teta May.

Nemůžu.

„Prosím."

Ne.

Koukal jsem do země.

„Petere jsi v pořádku?" Slyšel jsem Pepper.

Nejsem. A nikdy nebudu.

V hlavě mi začalo pulzovat. Teta, paní Starková, Morgan...

„Petere."

„Vnímáš?"

„Parkere, co je s tebou?"

„Mluv se mnou."

„Prosím."

„Něco je špatně."

„Strážníku co je mu?"

„Haló Petere."

Každým slovem se hluk kolem stupňoval. Hlava mi třeštila.

Dost! Prosím. Já nemůžu.

Zvedl jsem k tetě hlavu.

„Omlouvám se." bylo to jediné co jsem řekl, než jsem se otočil a dal na útěk. Dozorce se ani nepohnul, když jsem rozrazil dveře a utíkal. Hned na chodbě se po mě vrhlo několik dalších .

Nevadilo mi to. Lepší být v jejich držení, než v minulosti s ženami, kterým jsem ublížil.

Jsem vinen. Jsem.