Accused [Spider-man FF]

16. Máš podporu

„Počkejte. Chci se na něco zeptat." Žena co mi denně přivážela obědy se zarazila. Za celou tu dobu jsem s ní promluvil tak deset slov, takže jí to teď muselo překvapit.

„A-ano?" Zatvářila se nervózně.

„Je tu někde posilovna nebo tak něco?" Bylo mi už na nic z věcného válení se. Potřeboval jsem nějakou fyzickou činnost. Jakoukoliv.

„Budu se muset zeptat krále. Nevím jestli můžete jen tak bez dovolení ven mimo pokoj."

„Dobře. S povzdechem jsem se posadil do křesla. „Tak já si počkám."

Sotva odešla, objevila se Okoye. Bojovnice byla tentokrát sama, bez doprovodu své družiny.

„Král ti povolil dvou hodinovou návštěvu cvičebního centra ve městě." Oznámila klidně. „Musíš však být pod dohledem."

„Jak jinak." Přetočil jsem očima.

„Ve skříní by jsi měl mít nově tašku s cvičením oblečením a přenosný přehrávač s bezdrátovými sluchátky. Všechno vytvořeno dálkově nanoboty. Vem si co potřebuješ a za dvě minuty na chodbě."

Vydal jsem se ke skříni a jak řekla, opravdu tam byla taška a vedle ní přehrávač. Neobtěžoval jsem se kontrolovat jestli mi bude oblečení sedět, nanoboti se tělu přizpůsobí. Přehodil jsem sportovku přes rameno, přehrávač vzal do ruky a šel ven. Okoye mě čekala tak jak slíbila.

„Letíme nebo jdeme?"

„Jdeme. Není to zas tak daleko."

Procházeli jsme ulicemi a uličkami. I tady se ve velkem mísilo staré s novým. Mezi velkými moderními budovami stáli řady stánků plné jídla a všelijakých ručně vyráběných věci. Lidé u sebe měli tu nejmodernější technologii ale stejně chodili v tradičním oblečení a ve většině případů i bosy. Nechápal jsem že to po té rozehřáté kamenné zemi zvládají.

Posilovna se nacházela v budově plné dalších veřejných služeb. Byli tam restaurace, kavárny, dokonce se mi zdálo že jsem viděl i kino a dětský koutek. Byl to takový ekvivalent našich nákupních středisek. Akorát všechny obchody s předřazeným značkovým oblečením nahradili tradiční obchůdky.

Prošel jsem šatnou a našel volnou skříňku. Místo zámků tady měli otisky prstů.

Jedna vychytávka za druhou.

V kabince jsem se převlékl do černých kraťasů a trička bez rukávů stejné barvy. Ještě jsem si natáhl boty, hodil věci do skříňky a šel do hlavní místnosti. Okoye důstojně seděla na židli vedle pultu za kterým se bavili trenéři a z dálky mě pozorovala. Spolu s ní se na mě koukalo i těch pár lidí co tu cvičilo. Musel jsem být s mojí bledou kůží nepřehlédnutelný.

Raději jsem se začal věnovat strojům. Byly tam jak ty nejběžnější, tak i takové co jsem vůbec nepoznával. Vydal jsem se k běžícímu pásu, který jsem poznal na sto procent. Strčil jsem si do uší sluchátka a zapl přehrávač. Byly tam postahované samé klasické věci co maj rádi všichni, jako jsou Queen, Michael Jackson a podobně.

Tak to dopadá když neznáte někoho hudební vkus.

Jednoduše jsem nechal písničky hrát jednu za druhou tak jak byli stažené. Dal jsem se do běhu. Začal jsem na nejpomalejším možném nastavení a postupně zrychloval. Skoro jsem při poslední rychlosti nemohl dýchat ale nedovolil jsem si přestat. Až když uběhnu co mám.  Měl jsem v hlavě přesně odpočítaný počet minut a cviků, ještě z vězení.

Po dvaceti minutách na pásu jsem ho vypl a chtěl jít k posilovací lavici, když mi někdo poklepal na rameno. Byla to mladá dvojice, muž a žena možná tak o dva tři roky starší než já. Matně jsem si vybavoval že jsem je zahlédl stát mezi trenéry.

„Ahoj." Dívka se na mě mile usmála.

„Ahoj?" Byl jsem překvapený.

„Jsem Zuna. Tohle je Wazir." Kývla k muži vedle ní. „Ty jsi Peter že?"

„Ano. Potřebujete něco?" Čekal jsem spoustu otázek ohledně celé kauzy s Mystériem a vězením."

„Vlastně ani ne. Jen tu děláme trenéry, tak jsme se chtěli zeptat jestli nepotřebuješ nějak poradit. Víš, přišlo mi že si to na páse dost přeháněl. Běžel jsi tak že si skoro odpadával."

„Neodpadával jsem. A vždy takhle běhám. Takže díky ale pomoc nepotřebuji."

„Když myslíš. Ale pokud si to rozmyslíš, víš kde budeme." Ona odešla ale Wazir pořád zůstal stát na místě.

Pokusil jsem se si ho nevšímat. Vyměnil jsem závaží na čince za těžší a lehl si pod ní. Chytl jsem tyč nad sebou a zvedl jí. Začal jsem s posilováním. Wazir si mezitím sedl na lavici vedle té na které jsem ležel.

„Hele. Naprosto chápu že nechceš aby tě někdo otravoval." Začal pomalu. „Ale chci ti jen říct jednu věc."

Položil jsem činku a koukl na něj.

„Musíš být kurva odvážný když tohle relativně dobře zvládáš. Hodně lidí by falešné obvinění, trest smrti a dlouhé vězení nezvládlo. Vidím že i když si to nemyslíš, sám si to podle tebe vzdal, že se s tím pereš. Mezi lidmi ve Wakandě máš velkou podporu. Nikdo tu nevěří že si to udělal. Tak, se s tím per dál. A pokus se očistit, ano?"

Než jsem stihl odpovědět, zase zmizel za Zunou. Já jen seděl a opakoval si v hlavě jeho slova.

Pořád se s tím pereš.

Neperu. Byl jsem dokonale smířený. Nevěděl jsem proč si to myslí.

Mezi lidmi ve Wakandě máš velkou podporu.

Ale ve Státech ne. A tam bych to nejvíc potřeboval.

Pokus se očistit.

To bych rád. Jenže nemám jak.

Flustrovaně jsem vstal. Cestou zpátky do šatny jsem se zastavil u Okoye.

„Vracíme se zpátky."

„Už?" Byla překvapená.

„Už."

Jo já vím. Nudná a zbytečná kapitola. Ale bez těch se asi knihy neobejdou co?

P.s. tahle kapitola ještě neprošla korekcí, tak kdyby jste našli chybu, upozorněte na ní prosím

Anabeth