Accused [Spider-man FF]

14. Vidličky za rozhovor

Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem zoufalý. Ten sen se mi zdál znovu. Znovu a znovu a znovu.

Od mého pokusu skočit ze střechy, před kterým mě "hrdinně zachránila" princezna, na mě dávali mnohem větší pozor. Před dveřmi stáli stráže, z pokoje odstranili všechno ostré, dokonce i snížili průtok vody, abych se nemohl pokusit se utopit ve vaně. To mi bylo vlastně celkem jedno, dokud nezabavili i moji sbírku vidliček. Tohle už bylo vážně moc. Od chvíle, co mi je vzali, jsem s nimi ani nepromluvil. I když, nebyla to moc změna od těch pár slov, co jsem s nimi prohodil před tím.

Zrovna jsem uvažoval nad pevností skla oken, když se otevřeli dveře.

„Jídlo nechte u dveří. A pak mě nechte na pokoji." řekl jsem v mínění, že se přivezli oběd.

„Jídlo nenesu. Ale pokud chceš, můžu ti něco objednat." Překvapivě se ozval dívčí hlas. Zvedl jsem hlavu, abych viděl princezně do obličeje. Při pohledu na její, až moc milý úsměv, jsem však padl zpátky na polštáře.

„Neřekneš ani ahoj?" zavřel jsem oči a slyšel, jak chodí do pokoje. „Ne?"

Ne.

„To je kvůli těm vidličkám co ti vzali? Prej od tý doby s nikým nemluvíš."

Přesně tak.

Princezna si povzdechla. Byla z mého chování na nervy, stejně jako všichni ostatní.

„Snažím se ti pomoct. Ale nepůjde to, pokud nebudeš mluvit. Tak co kdybys začal odpovídat? V tuhle chvíli by ti dost pomohlo se někomu, dá se říct, vyzpovídat."

Neudržel jsem se a štěkavě se zasmál. Prej vyzpovídat.

„Fajn. Tak jinak. Přestanu s těmihle kecy a taky ti seženu ty tvoje vidličky." V tu chvíli jsem zas zpozorněl. Pootevřel jsem jedno oko a koukl na ní. „A pak si normálně, v klídku popovídáme. Jen o čem budeš chtít. Co ti bude nepříjemné, vynecháme. Může být?"

„Dobře." vydechl jsem nakonec souhlasně.

„Super!" zajásala. „Hned jsem zpátky."

Vyběhla z pokoje, ani za sebou nezavřela dveře. Musel jsem vstát a jít to udělat místo ní. Ona sama se nakonec ani nevrátila hned, jak tvrdila. Trvalo jí to víc než třičtvrtě hodiny.

Třičtvrtě hodiny, co jsem musel čekat na svoje vidličky!

Po uplynutí této doby vpadla dovnitř, celá udýchaná.

„Pardon že to tak trvalo. Nemohla jsem přesvědčit brášku, abych ti mohla vrátit vidličky."

Takže je nemá. Skvěle.

„Ale mám je!" Rychle jsem se vypružil do sedu. To už mi mávala mou milovanou sbírkou před nosem. Skoro jsem jí je vyškubl. Byl to uklidňující pocit, zase je držet v ruce. „Jen je v tom háček."

„Jaký?"

„Budu ti je pak muset zas vzít. Nemůžeme ti je nechat, když budeš sám. Ale neboj, slibuju, že až zas přijdu, přinesu je." sedla si do křesla nedaleko postele.

„Skvěle." zabručel jsem. To znamená že pokud chci svoje vidličky, budu muset trávit čas i s ní.

„Dost ti na nich záleží co?" Místo odpovědi jsem se věnoval počítání mých pokladů. Naštěstí byly všechny. „Haló. Slíbil si mi, že budeš odpovídat."

„Grrr. Jo, hodně mi na těch vidličkách záleží."

„Proč ale?"

„Mám je z vězení. Ryl jsem nimi do obrazy do stropu."