Accused [Spider-man FF]

18. Překvapení? Díky, nechci

Když nás tahle, pořád v objetí a brečíc, o pár hodin později našel T'Challa, netvářil se moc nadšeně. Ve tváři se mu mísilo překvapení se strachem. Okamžitě měl spoustu otázek a dožadoval se vysvětlení. Možná bychom byli odpovídali ještě teď, kdyby nás z toho Shuri šikovně nevyvlekla, pouze pár větami.

Díky jejímu slibu králi, že mu vše vysvětlí osamotě, protože mně by nějaké napětí a výslech rozhodně nepomohli, jsem v tuto chvíli seděl v pokoji a čekal na oběd. Díky zdejším kuchařům a tradiční kuchyni, která mi zachutnala víc než rychle, se mi zase vracela chuť do jídla.

Jídlo však pořád nikde. Normálně byli přesní jako hodinky, tentokrát však měli už půl hodiny zpoždění.

Stalo se něco? Nebo se rozhodli mě vyhladovat?

Když už jsem si při zvuku otevírání dveří myslel, že je tu konečně jídlo, místo ženy s vozíkem dovnitř vstoupilo několik Dor milaje.

„Děje se něco?" Zeptal jsem se opatrně.

„Královská rodina vás žádá, abyste se k nim připojil na tradičním nedělním obědě." Řekla jedna z nich. Já na ni na oplátku jen vyjeveně koukal.

„To myslíte vážně?"

Přikývla s naprosto klidnou tváří. Na očích jí však bylo vidět, že je z rozhodnutí královské rodiny pozvat mě také překvapená. Ostatní Dory také.

„Je to povinné?" Zeptal jsem se, ale hned na to se zarazil. „Ale co melu, musím tam, bylo by neslušné, kdyby ne. Vždyť mě vytáhli z vězení."

Co se se mnou děje? Proč tam chci jít? Vždyť ještě před pár dny jsem se chtěl zabít, nikoho jsem k sobě nepustil. A teď najednou...

„Není to povinné. Ale i tak se vyjádřili, že by byli rádi, kdyby ses zúčastnil."

Zamyšleně jsem si proplétal prsty. Na jednu stranu bylo nezdvořilé odmítnout, kvůli tomu všemu co pro mě udělali, na druhou jsem z toho měl strach. Ani ne z T'Challi a Shuri, spíše z jejich matky. Zatím jsem jí nepotkal osobně, nevěděl jsem jaký má na mou osobu názor.

„Co vám tak trvá? Čekáme už jen na Petera." Jako na zavolanou se ve dveřích objevila záplava dredů.

„Pan Parker si není jist, zda se chce k vám a vaší rodině přidat, vaše výsosti."

„Cože? Petee [Výslovnost: Pítý], proč?" Obrátila se na mě. Na chvíli jsem se pozastavil nad tím, že mi řekla Petee, pak jsem se však raději vrátil k otázce.

„Nevím, Shuri. Nejsem si tím jistý." Nedokázal jsem se jí podívat do očí, tak jsem hleděl upřeně na zem. „Od té doby co jsem tu, se všechno mění, já se měním. Ještě jsem si ani nedokázal zvyknout na nové prostředí, natož na tu změnu času. Teď tu s vámi normálně mluvím, přes to že jsem před tím řekl sotva dvě slova za den. A teď mám ještě jít na večeři s královskou rodinu? Nemyslím si, že bych to zvládl, je toho na mě všeho moc."

„Poslouchej." Vzala mé ruce do svých.„Je pravda že se měníš. Ale měníš se k lepšímu, ušel si velký kus cesty."

Zbytečné cesty, pár týdnů před smrtí.

„A já myslím, že to zvládneš."

„No fajn." Přikývl jsem nakonec a nechal se vést chodbami paláce. Přeci jen, nemůže to být tak hrozné. Ale to jsem se mýlil. Byla to jedna hrůza za druhou.

První nastala, když jsme vešli do jídelny. Jakmile jsem je pozdravil a prohlédl si bohatě zařízenou jídelnu a stůl s nádobím zdobeným Wakandskými vzory, jaké jsem znal z látek, nábytku a uměleckých děl, sklouzl mi pohled na královnu matku a krále. Vedle něj seděla také jeho snoubenka, Nakia. Došlo mi, že se všichni, včetně Shuri, vyšvihli. Mezi jejich královskými šaty jsem si najednou přišel trapně, ve své košili a jeansech. Nebyl však čas to změnit, ani vlastně nebylo za co to vyměnit. Sklouzl jsem na židli za obdélníkovým stolem naproti Shuri vedle níž seděla budoucí královna, po stranách jsem měl stávajícího krále a jeho matku. Zamumlal tiché: „Děkuji za pozvání."

„Neděkuj. Co bychom byli za hostitele, kdybychom s tebou aspoň jednou nepoobědvali." Usmála se vlídně královna matka a já se pokusil jí úsměv oplatit. Vyšel z toho však spíš jakýsi kyselý úšklebek.

Po půl minutě naprostého ticha se ozvalo zacinkání a dovnitř vešel sloužící s prvním chodem. Těch bylo nakonec mnohem víc, než jsem čekal. Když na stůl dorazilo v pořadí třetí jídlo, měl jsem už plný žaludek a spálený jazyk od velmi silně druhého kořeněného chodu. V tu chvíli se pokusila Nakia rozproudit konverzaci. Ta však nakonec probíhala jen mezi královskou rodinou. Já mlčel jak hrob a na otázky odpovídal velmi jednoduše a stručně.

Možná to bylo tím, že jsme nenašli společné téma. Nebo tím, že se mi kdesi v hrudi objevil malinký plamínek žárlivosti. Žárlivosti na takovouhle úžasnou rodinu. Abych to nevnímal, cpal jsem do sebe jídlo, i když už jsem byl plný. Atmosféra byla tíživá, jako ticho před bouří. Ale musel jsem to zvládnout. Prostě musel.

Královna se na mě z ničeho nic otočila: „Skoro bych zapomněla, Petere. Máme pro tebe menší překvapení."

„Překvapení?" zeptal jsem se opatrně.

„Ano. Soud schválil, že tě na dva dny můžou navštívit Avengers. Už jsou na cestě sem."

„Cože?!" Můj výkřik je hodně zarazil.

To nemůže být pravda. Nemůžou být tady. To přece nejde. Absolutně ne. Jak se jim mám sakra podívat do očí, po tom všem co jsem udělal? To nemůžu.

„Vlastně jsou už tady. Právě přistávají." T'Challův hlas zněl tak tiše.

Všechny zvuky kolem splynuly v jednotvárný hukot. Začínala mě bolet hlava. Přišlo mi, že je v místnosti najednou mnohem větší tlak, který tlačí vše kolem na mě. Zavřel jsem oči, v ruce sevřel obrus a nadechl se, abych se uklidnil.

„Petere si v pořádku?" Slyšel jsem tlumeně Shuri. „Děje se něco ohledně Avengers?" Neodpověděl jsem.

„Zlato, neměl by se na něj někdo pro jistotu podívat?" Nakia chytla T'Challu za ruku.

„Můžu zavolat našeho rodinného lékaře."

Plíce se mi svírala, každým jejich slovem. Nemohl jsem dýchat. Začalo mi to docházet.

Je to tu zas.

Věděl jsem, že tam nemůžu zůstat, abych se nesložil před nimi. A už vůbec ne před teamem, který měl co chvíli dorazit. Musel jsem pryč. Prudce jsem se postavil, skoro při tom shodil židli, dostal ze sebe rychlou omluvu a rozběhl se pryč, kam mě nohy nesly, ignorujíc jejich volání.

Něco co naprosto nesouvisí. Právě jsem zjistila, že se kočky (minimálně ta moje) bojí lidí s natáčkami ve vlasech. Myslíte že by se T'Challa bál taky?🤔

z nedostatku spánku očividně mimo, Anabeth