Accused [Spider-man FF]

9. Nečekaná cesta ✓

ADX Florence, Colorado, USA

Peter pov.:

Ozvalo se zabušení na dveře cely. To mohlo znamenat jediné. Zas za mnou někdo přišel.

To pořád nepochopili že s nimi mluvit nebudu?

„Ať je to kdo chce, řekněte mu, že s nikým mluvit nechci."

„Tentokrát to návštěva není mladej." uchechtl se hlas z venku.

„Tak co se děje?"

„Nesu ti tašku na balení."

„Cože?" Překvapeně jsem vstal. V tu samou chvíli se dveře otevřely a strážný po mě hodil menší sportovní tašku.

„Nevím kdo nebo jak ti to zařídil, ale stěhuješ se."

„Stěhuji?!" Vykřikl jsem nechápajíc. „Kam jako? Do vězení s nižší ostrahou nebo kam?"

„Na jinej kontinent, do Afriky. Prý do království jménem Wakuna nebo tak."

„Wakanda?"

„Jo to je ono."

„Proč tam mám jet? A proč teď? Soud to dovolil?" Kladl jsem zmateně jednu otázku za druhou.

„Já nic nevím. Mám tě jen přivést na přebrání."

„Ale..."

„Prostě si sbal věci a pojď."

Pořád jsem na něj jen hleděl.

„Sakra, mám ti snad sbalit já a odtáhnout tě tam?!" Vypadal, že mu dochází trpělivost. Tak jsem raději vzal tu tašku, co mi hodil a pustil se do balení.

Neměl jsem vlastně moc co balit. Vytáhl jsem z plechové skříňky jeansy, košili a tričko, co jsem měl na sobě v den příjezdu. Když jsem tuto hromádku vytahoval, na zem se snesly dvě fotky. Na jedné jsem byl s tetou, na druhé se všemi Avengers. Schoval jsem je tam, protože jsem se na ně nedokázal dívat. Po chvíli rozhodování jsem je zvedl a strčil k oblečení.

„Mám si brát uniformy?" Zeptal jsem se.

„Nemusíš. Prej to nebude zrovna vězení kam půjdeš."

„Dobře."

Pak mi došlo že mám vlastně jednu uniformu na sobě, takže si jí stejně odvezu sebou. Rychle jsem ještě sáhl pod polštář a popadl moji sbírku rycích vidliček. Bez těch jsem nechtěl odejít.

„Hotovo." Ohlásil jsem a zazipoval tašku.

„Fajn. Ruce." Poslušně jsem natáhl ruce a nechal se spoutat.

Vyšel jsem ven z cely, s tašku ve spoutaných rukou a dlaní strážce na zádech.

„Petey!" Ozvalo se bolestné zavytí a já si povzdechl. Wade visel na mřížích v okénku. „Slyšel jsem správně? Půjdeš někam jinam? Ale to přece nemůžeš! Jsme BFF, nemůžež mě opustit!" Vydával zvuky jako raněné zvíře.

„Sklapni Wade." Ozval se z další z cel Percy. „Ten je určitě maximálně rád, že už tě neuvidí."

„Kam tě dají Petey?" Wade Percyho ignoroval. „Ne, počkat. Že oni už tě chtějí zabít? Neee...."

Jeho křik zanikl když jsme prošli dveřmi. V hlavě se mi začali honit myšlenky o tom všem co se děje.
Proč mám jít do Wakandy? Kdo to zařídil? Skončím v dalším vězení? Nebo má snad Wade pravdu a je to jen zástěrka, zatímco mě vedou na smrt?
Potřeboval jsem vysvětlení. A to rychle.

Strážný mě vedl někam nahoru. Prošli jsme po několika schodištích a byli čím dál víš. Nepřekvapilo mě, když jsme se nakonec ocitli na střeše komplexu.

Za to mě ale překvapilo velké letadlo, nebo něco na ten způsob, co tam stálo. Bylo tam taky několik dalších strážců z vězení, včetně toho hlavního a naproti nim Dora Milaje. Garda krále Wakandy. Poznal jsem Okoye stojící v jejich čele.

„No konečně. Tady dámy už jsou nervózní." Uchechtla se hlava vězení a ukázal na skupinu černošek.

„Mladýmu to trochu trvalo."

Okoye si mě prohlédla od hlavy k patě. Její pohled se zastavil na mé uniformě.

„Ani převléct jste ho nenechali." Řekla pohoršeně. „A ta pouta."

„Hele paninko, mi vám ho jen máme předat. Nikdo neřekl v jakým stavu."

Okoye nebezpečně zavrčela, ale skoro hned s tím přestala. Místo toho přešla ke mně a chytla mě za ramena.

„Hele hele. Ještě počkat." Zastavil jí když mě chtěla odvést. „Musí dostat náramek. Vláda ho chce pod dozorem.

Jeden ze strážníků přinesl černý kufřík a vytáhl z něj černý, hrubý pás s hranatou krabičkou. Sledovací náramek.

„Nohu." Poručil a já poslušně nastavil pravou končetinu. Náramek mi obepl kotník a když chlap který mi ho zapínal zmáčkl tlačítko, tiše zapípal.

Okoye si odfrkla a hned mě bez jediného slova odvedla do lodi. Strážcům neřekla ani slovo.

„Vše se dozvíš pak." Pošeptala mi ještě a jedním pohybem kopím přesekla má pouta, než jsem byl nucen se posadit na křeslo v lodi, která už vzlétala.

                            *****
Po několika hodinách letu začalo letadlo klesat. Pavoučí instinkt mě před tím varovaly. Taky jsem věděl, že už jsme ve Wakandě. Cítil jsem, jak se ovzduší měnilo. Bylo vlhčí, svěžejší a čistější.

Když jsme vystoupili, zhluboka jsem se toho vzduchu nadechl. Bylo to úplně jiné než v New Yorku, kde jsem strávil celý život. A v Coloradu, kde jsem trávil poslední víc než rok.
Podíval jsem se na Okoye. Ta už ale odcházela směrem k přístřešku na kraji plošiny, na které jsme přistáli. Rychle jsem se vydal za ní. Nechtěl jsem zůstat někde v cizí zemi na místě, které neznám.

„Jdeme ke králi." Oznámila mi, když jsem se ocitl po jejím boku. „Vše ti řekne."

V to doufám.

Přístřešek, jak se ukázalo, kryl schody vedoucí dolů do budovy. Po těchto schodech jsme sešli dovnitř a vydali se po chodbě. Stropy tu byly vysoké, podpírané hranatými sloupy. Podlaha se leskla jakoby byla z kovu. Čas od času jsme minuli dveře, obraz nebo sochu. Nakonec jsme zastavili před dveřmi.

Okoye kývla na stráže po stranách a oni nám ty dveře otevřely. Sál do kterého jsme vešli byl kruhový a měl stejnou podlahu i sloupy jako chodba. Uprostřed bylo čtvercové pódium pokryté kožešinami a na nich byly umístněné trůny.

Velitelka Dor Milaje na podium vystoupila a předstoupila před černocha na největším trůnu. Byl to samozřejmě T'Challa, král Wakandy a Black Panther. Nevěděl jsem, co se bude dít, tak jsem se raději ani nehnul.

„Můj králi. Tady je." Ukázala na mě.

„Vítej ve Wakandě, Petere Parkere." usmál se král.

Omlouvám se za menší zpoždění. Bylo tu pár problémů kvůli kterým jsem mohla kapitolu vydat. Ale už je všechno v poho a tady jí máte 😁

Anabeth