Accused [Spider-man FF]

12. Tvář princezny, mozek vědkyně✓

Byla o pár centimetrů nižší než já [1]. Její pleť měla odstín tmavé čokolády, o něco světlejší, než skoro černé oči. Na tváři jí seděl trojúhelníkový nos a světle růžové rty. Štíhlý pas obepínala tmavě modrá sukně s vysokým pasem doplněná croptopem. Látku vrchního dílu zdobily černé vzory znázorňující fyzikální vzorce. Vlasy měla spletené do dredů které byly důmyslně stočené do dvou drdolů po bocích hlavy. Takové měla i princezna Leia ze Star Wars. Byla to taková černá, dost hezká verze vesmírné princezny.

Musel jsem se nad tím pousmát.

Vypadá to, že princezna je tak trochu nerd.

Hned mi ale úsměv z tváře zmizel. Neměl bych teď myslet na holky. I když jsou tak hezké a na pohled nerdky. Zase jsem se vrátil do svého zasmušilého módu a odmítl její nataženou ruku, i když mě stálo hodně přemáhání.

„Peter. Peter Parker." zamumlal jsem.

Po chvíli stáhla ruku zpátky a zamyšleně si mě prohlédla. Z jejího pohledu bylo jasné, že mě hodnotí a tak trochu i zkoumá.

„Tak dobře Petere Parkere. Je mi ctí tě poznat." usmála se.

Neodpověděl jsem dokud mě Okoye ostře neštouchla loktem do boku. „Čest na mojí straně, princezno."

„U Bast, jen mi prosím neříkej princezno," teatrálně převrátila očima. „a taky žádné vaše výsosti a podobně. Jsem Shuri, je to jasné? Jen Shuri."

Neovládl jsem se a musel jsem se uchechtnout.

„Tak pojď, provedu tě tu." Otočila se a já šel poslušně za ní. I s kapitánkou Dor Milaje za zády.

„Prý máš rád vědu." Ozvala se Shuri a znovu se na mě upřel její čokoládový pohled. Nevěděl jsem co jí na to říct. Vždyť jediná technika ke které jsem se za poslední víc než rok dostal byly pračky v prádelně a sporáky v kuchyni. Nakonec jsem jen pokrčil rameny.

„Viděla jsem videa a fotky tvých vystřelovačů pavučin. Není to sice nejvyspělejší technologie, ale na amerického středoškoláka to ujde." Rty se jí stočili do úsměvu. „Hlavně teda ty pavučiny. Bylo by blbý chtít po tobě návod na výrobu?"

Zase jsem nedokázal vymyslet odpověď. Z nějakého důvodu jsem si nemohl vzpomenout na chemický vzorec, který jsem k výrobě pavučin používal.

„Haló. Vnímáš mě? Ptala jsem se na vzorec."

„Já..." Cítil jsem jak se mi do tváře hrne krev. „Já si nedokážu vzpomenout." přiznal jsem ostudně.

Na tváři princezny se objevil překvapený výraz. „Och." Vydechla a poškrábala se na zátylku. „Nechtěla jsem..."

„V pořádku. Neřeš to." Zastavil jsem jí. Bylo mi neuvěřitelně trapně.

„Ehm... tak budeme pokračovat v prohlídce." Rychle to zamluvila a odvedla mě k jednomu stolu. Byly na něm figuríny s různě vzorovanými a stylizovanými obleky Black Panthera. Jeden připomínal jaguára, druhý tygra a třetí, narozdíl od předchozích dvou bílý a s kožešinou, vypadal, jako Irbis.

„Tohle jsou nejnovější verze obleků. Na každém z nich zkouším některou z nových technologií pro přizpůsobení přírodních podmínek."

„Vlhko, voda, zima." zamumlal jsem si po pod fousy.

„Co jsi říkal? Neslyšela jsem."

„Ten první má vzorovaní jaguára. Ti žijí v tropických džunglích, kde je vlhko. Další má tygří pruhy a tygr je jediná velká kočka, co ráda plave. A poslední je Irbis, ti žijí v chladných zasněžených oblastech."

„Jo. Naprosto správně. Vážně si chytrý. I když ne tak, jak já samozřejmě." Po této odpovědi jsem se znovu uchechtl. Ještě před pár měsíci bych se s ní možná vsadil, vyzval jí na vědomostní souboj, ale teď jsem na to neměl vůbec náladu. Vlastně jsem neměl náladu na cokoliv.

„Nechceš si jeden z obleků zkusit? Je z nanočástic takže se upraví přímo na postavu. Já si vezmu další a můžeme si dát souboj." navrhla.

Povytáhl jsem překvapeně obočí. Chtěla mi svěřit takovou drahou technologii jen tak pro zábavu. Nechápal jsem jí.

„No tak. Bude to sranda." lákala mě dál.

Moje obočí vylétlo ještě víš.

Zvláštní princezna tohle.

„Díky, ale raději ne."

„Proč ne?"

„Protože nechci."

„Notak...."

Svoji neodbytností mi začínala připomínat Wadea.

„Prostě ne." Řekl jsem trochu hlasitěji a drsněji, než jsem zamýšlel. Okoye mě v mžiku popadla za ramena a trhla mnou dozadu, jako bych snad chtěl jejich princeznu přímo na místě napadnout.

Aha. Takže se sem ty řeči o vrahovi, zrůdě a dalších, ne zrovna lichotivých přívlastcích, taky dostaly.

„Okoye ne!" vykřikla princezna. „Pusť ho."

„Skoro tě napadl."

Má pravdu.

„Ani se mě nedotkl."

„Ale..."

„Prostě ho pusť."

Bojovnice mě pomalu pustila a o krok ustoupila. Pořád jsem však cítil její ostražitý pohled. Nevěřila mi, i když se to snažila skrývat.

„Omlouvám se. Okoye je trochu, ehm, nedůvěřivá."

„Ne, to já se omlouvám. Neměl jsem tak vyjet. Ona si jen dělá svojí práci." Odporoval jsem jí a upravil jsem si košili, která mi sklouzla z ramene, když mnou Okoye hodila dozadu. Byl jsem rád, že mi jí neroztrhla, jiné oblečení jsem neměl.

„Nic se nestalo." Pousmála se.

Ta má na tváři úsměv snad pořád.

„Takže... Když si nechceš zkusit obleky, co se kouknout na jiné vynálezy? Mám toho tu fakt hodně."

Zavrtěl jsem znovu hlavou. „Raději bych se vrátil na pokoj."

Litovat se a nadávat si.

„Cože? Proč?" zesmutněla.

„Jsem unavený z těch změn časových pásem. Chci si lehnout." zalhal jsem jí.

„Ach. Jasně, chápu." Přikývla. „Okoye tě vezme zpátky. A bude milá že?" Hodila po ní tvrdý pohled.

Bojovnice přikývla a vydala se k východu. Já šel hned za ní. Čekala mě ta pohodlná postel ve velkém pokoji.

„To je sledovací náramek?" Ozvala se ještě princezna. Všimla si pásku s krabičkou na mém kotníku, který byl ještě před chvílí schovaný pod lemem kalhot.

„A co jiného?" Otočil jsem se. „Vláda Států mě hlídá i tady."

„Kolonizátoři pitomý." Zamumlala si pro sebe, já to však i tak slyšel

[1] Tom Holland měří 173 cm, Letitia Wright 165,5 cm. Mají tudíž rozdíl nějakých 8 cm.

Jsem zpátky dámy a pánové!! Po víc než měsíci se zase vracím na Wattpad. Máte radost? Prosím řekněte že jo. Pak budu mít radost já a psaní další kapitoly mi půjde tím líp 😆

Od teď budu zase vydávat tak jako před tím, každý druhý týden.

A ještě otázečku. Měli by jste zájem o kapitolu z pohledu Shuri?

Anabeth