Accused [Spider-man FF]

21.

„Chtěl ses vyhnout otázce May," poznamenala Morgan, jakmile jsme zahli za roh.

„Ty sis toho všimla?" Dobře, musím zapracovat na svých hereckých schopnostech. Jsem až moc průhledný, teda aspoň v některých situacích.

„Jasně že jo. Jsem dítě svých rodičů a kolik mi je, nehraje zas takovou roli, i když ty si to samozřejmě myslíš. Jako všichni dospělí," odfrkla si, jako bych jí snad nějak podceňoval.

„Oh pardon, ty jsi samozřejmě velice inteligentní, inteligentnější než kdokoliv z nás."

„Tu ironacii si nech."

„Ironii," opravil jsem ji.

„Ale kuš. Raději mi řekni cos s těmi vidličkami dělal a proč jich máš sakra celou sbírku."

„Jsou to naprosto obyčejné vidličky. Kradl jsem je z kuchyně a tým různé věci na zdi cely. Dny, slova obrazce, bylo to různé. Nejčastější to ale byly výjevy z minulosti, mé šťastné minulosti. Avengers, teta, přátelé... Chápeš, že?"

Přikývla. „Jasně, chápu. Prostě všechno před tím než na tebe ten zlej Mysterio všechno hodil."

„No, tak se to dá taky říct."

„Proč to vůbec udělal? Myslím Mysterio. Vždyť ty jsi hodný, nikomu si nic neudělal. Tohle ani s inteligencí mých rodičů nechápu."

„Já vlastně ani nevím." Pokrčil jsem rameny a poškrábal se na zátylku. Často jsem si nad tím lámal hlavu, proč to vlastně udělal. Ale odpověď jsem nenašel.

„Důvod ale mět musel. Nemohl to udělat jen tak."

„No, to nemohl."

„I když, možná byl jen obyčejně zlý. Jako všichni ti padouši z komiksů a filmů, co vždy chtějí ovládnout svět a unesou holku hrdiny, aby ho mohli vydírat."

Musel jsem se rozesmát. Jo, to je klasické superhrdinské klišé. Šílenec co chce ovládnout svět, dáma v nesnázích a fešný hrdina který se musí rozhodnout mezi záchranou světa a své lásky. A nakonec jaksi zvládne obojí. Klasika.

„Ještě že je to tak jen v těch filmech. Jinak by se tu unášela jedná holka za druhou. Hlavně u takových případů jako byl tvůj táta."

„Cože?" Vykulila na mě své velké, hnědé oči. Došlo mi, co jsem vlastně řekl. A sakra.

„Nic, vůbec nic. Já se přetekl. Mluvil jsem o Steveovi Rogersovi." Vážně? Větší pitomost jsi vymyslet nemohl?

„Co ten měl s holkami? Táta mu říkal stoletej panic."

„On mu tak říkal před tebou?" divil jsem se.

„Jasně. On mě bral jako seberovnou," řekla a položila si pyšně ruku na hrudník, „ne jako vy, všichni ostatní."

„A mně zakrýval uši, když se Clint nakopl do prstu a zařval 'do prdele'. Neuvěřitelné," řekl jsem s odfrknutím. V tu chvíli jsme se nacházeli před dveřmi mého pokoje. „Hele, neřešme to, jako bych nic neřekl. Stejně už jsme tu."

Otevřel jsem dveře a dal jí přednost. Okamžitě vběhla dovnitř a začala se rozhlížet. Jako první jí padla za 'oběť' postel. Skočila na ní, jako olympijský plavec do bazénu, a s úsměvem se zabořila mezi všechny ty polštáře a přikrývky.

„Ty máš obrovskou postel. A jak je měkká! Takovou chci taky do pokoje."

„Pokud ti to Pepper dovolí..."

Vytáhl jsem ze šuplíku, kde byla mimo jiné i moje stará, vězeňská uniforma, vidličky, které mi Shuri zapomněla posledně zabavit. Podal jsem je Morgan, stále rozbalené na posteli, aby si je prohlédla a usadil se na křeslo. Morgan okamžitě stáhla ze svazku gumičku a rozsypala mé poklady po peřině.

„To jsi je při to vyrývání tak pokřivil?"

„Nediv se, jsou to vězeňské vidličky. Jsou z té nejlevnější slitiny, co se dá najít. Celkově na věžních dost šetří. Aspoň jídlo by mohli vařit kvalitnějších. A s nějakou chutí," zamumlal jsem konec věty pod nosem. Myslel jsem to však vážně. Vězeňské jídlo nemá žádnou chuť, ale že vůbec žádnou.

„Můžu říct mámě, ať věnuje nějaký ten sponzorský dar, nebo tak."

Musel jsem se zasmát. „Velmi pochybuji, že by to nám pomohlo. Nejspíš by to rozdělili mezi dozorce a spol."

„Řekl jsi nám?"

„Řekl," potvrdila jí Shuri, která se z nenadání objevila, „, a ne poprvé. Pořád si přijde jako jeden z nich." Sedla si k Morgan na postel a také vzala do ruky vidličku. V tu chvíli se až moc lidí dotýkalo mých pokladů.

„Ts,ts,ts. On je vážně k neuvěření."

„Jasně že je. Jednou patří k nim, jednou ne. Jednou se chová takhle, podruhé takhle. Vážně, má příšerné problémy se změnami nálad."

„Přece..."

„Haló?! Uvědomujete si, že jsem tady?"

„Uvědomujeme. Jen to laskavě ignorujeme."

„No děkuji mockrát," zamumlal jsem. Velice laskavé od nich.

„Nečerti se."

„Tak začněte probírat něčí jiného."

„Ale co?"

„Co třeba ty světelné meče ze Star Wars, o kterých výrobě si mi říkala?"

V tu ránu se Morgan rozzářila očička. „Světelné meče?"

-----------

Uhm, suprise?

-A