Accused [Spider-man FF]

19. Ven ze skříně, pavoučku

Když jsem byl malý, schovával jsem se ve skříni. Kdykoliv jsem se bál, což se stávalo v té době hodně často, když jsem byl z něčeho mimo, nebo také když mi přišlo, že nezapadám do rodiny, zalezl jsem si mezi kabáty, hned za hromadu krabic s botami. Brečel jsem tam, dokud mě May nenašla. I když jí začalo být po nějaké době jasné kde se schovávám ale vždy mi dopřála pár minut osamotě.

Možná síla zvyku, možná něco v mých pocitech nebo v hlavě mě do skříně dotáhli znovu. Tentokrát to ale nebyla hnědá, dřevěná almara ale prostor uvnitř vestavěné, moderní skříně. Byla sice uvnitř prostorná, díky mým pocitům jsem se však cítil stísněně. Zas mi bylo v hlavě pět let. Přísahal bych, že jsem po mé levici viděl příšerný, žmolkovaný, červený kabát tety a na druhé straně strýčkovi staré mokasíny, co si schoval ještě z maturiťáku. Prej jeho první tanec s May.

Přitáhl jsem kolena k sobě a opřel o ně hlavu. Bylo mi jasné, co se teď bude dít. Nejdřív se začnu třást a hned po tom se mi ztíží dech. Následovat budou první slzy a vzlyky. Budu se je snažit tišit ale nepůjde to. Akorát se mi kvůli tomu bude dýchat ještě hůř.

.....Petere

Přestanu pomalu vnímat okolní svět. Světlo přestane být tak zářivé, zvuky zeslábnou.

.....Petere

Hlas tety May se bude přibližovat. Po chvíli co mi nechá pro sebe, přijde až ke skříni. Ozve se klepnutí, když vezme za kliku a dovnitř vproudí světlo, když se dveře otevřou.

„Petere," Poslední vyslovení mého jména mě probralo. Čekal jsem cokoliv jiného než to, co jsem uviděl. Možná jsem čekal Shuri, která mě šla hledat. Možná Okoye, nebo krále. Rozhodně ne však tetu May, jakoby vyskočila z mých vzpomínek. Tak reálnou, jak jen mohla v tu chvíli být. Její tvář, ohraničenou světlem, křivila starost a strach.

„Jsi v pořádku? Není ti nic?" Hlas jí selhával. Natáhla ruku ke mně, „pojď ven."

Místo toho abych ruku přijal, zalezl jsem hlouběji do tmy skříně. Nemohl jsem ven. Vždyť jsem jí tak zklamal.

May to táhlo do breku: „Petere, prosím..." Její vzlyky mě tak bolely.

Vzadu za ní byly vidět další postavy. Slyšel jsem hlasy. Dohadovali se. Za ramenem tety se objevila hlava Carol Denversové. Za druhým se vznášela Bruceova zelená ruka. Jsou tu všichni. Co si o mně musí myslet, když se hroutím schovaný ve skříni.

„Petey!" zapištěl dětský hlásek a já v tu ránu ztuhl, „pojď ven."

Morgan. Morgan, Morgan, Morgan.

Tohle bylo čím dál horší. Prosili mě, ať vyjdu ven, bavili se o tom jak mě přesvědčit, jejich hlasy občas protnul Morganin dětský hlásek.

„Sakra pusťte mě k němu!" Tentokrát to byla Shuri. Jako správná autoritativní princezna si přes ně probila cestu, vlezla za mnou dovnitř a zavřela šokovaným May a Carol dveře rovnou před nosem.

Sedla mi vedle mě a podrážděně koukala: „Tak a teď spusť. Co to má tihle všechno být."

„Já k nim nemůžu Shuri." Odvětil jsem, když se mi povedlo někde hluboko uvnitř najít svůj hlas.

„Proč. Vždyť si je neviděl tak dlouho. A ne, neopovažuj se začít s věcmi typu 'jsem vrah, zklamal jsem je, určitě mě nenávidí'."

„Jak si věděla, co jsem chtěl říct?"otřel jsem si dlani nos.

Pokrčila rameny: „Znám tě celkem dobře, Petere. Za tu dobu mám už celkem jasno v tom, jak myslíš."

„To však nemění nic na tom, že s nimi prostě mluvit nemůžu."

„Můžeš. Chyběl jsi jim. A to hodně. Přijeli zdaleka, čekají pouze na tebe. Chceš je zklamat? Myslím doopravdy."

„Co? Ne!"

„Tak buď trochu chlap. Najdi v sobě něco z toho zkurvenýho Spider-mana co má větší superhrdinský komplex než sakra Kapitán Amerika!"

Musel jsem se zasmát. Prostě musel. Nešlo to jinak. Shuri se rozesmála taky. Jo to už mi pár lidí řeklo.

„Co myslíš Pavoučku? Zvládneš to?"

„Jedině když se tady. Black Panther Junior přidá."

„Rozhodně," nabídla mi ruku, kterou jsem tentokrát vzal do své. Sevřel jsem ji pevněji a nechal se vytáhnout ze skříně ven, na světlo boží. A přímo před team.

„Jak to, že ona ho přinutila vylézt ale my ne?" naklonil se Clint ke Scottovi. Mluvil sice tiše, já ho však díky vylepšeným smyslům slyšel. Scott na to jen pokrčil rameny.

V tu chvíli se na mě vrhla teta May. Ani jsem to nestihl zaregistrovat a už mě držela v náručí. Sotva o pár vteřin později se ke mně přilepila malá Morgan. Já jen stál zmrzlý jak socha, hledíc tupě do prázdna. V mém zorném poli se objevila Shuri. Tiše mi naznačila, ať jim objetí oplatím. Poslechl jsem. Zvedl jsem ruce a opatrně je položil na záda tety. Ta si spokojeně oddechla a víc mě k sobě přivinula. Její objetí bylo stejné, jaké jsem si ho pamatoval. Hřejivé a bezpečné.

Když ostatní viděli co se děje, začali se přidávat. Jeden po druhém přicházeli blíž a přitiskli se k nám. Po pravdě, bylo to nepříjemné. Až moc lidí najednou. Věděl jsem však, že to musím vydržet. Musím být zas na chvíli silný Spider-man.

Tetin hlas se mi ozval u ucha: „Chyběl jsi mi, Petere. Tak moc."

„Vy mně taky," polkl jsem knedlík v krku. Pokusil jsem se trochu pohnout, abych objetí uvolnil a naznačil jim, že mi to není zrovna dvakrát příjemné. Všichni, až na Morgan která se stále křečovitě držela mojí nohy, pochopili. Zase jsem mohl dýchat o trochu volněji.

Teta potáhla nosem a utřela si slzy. Hope, která se objevila z ničeho nic, což jsem přisuzoval schopnostem jejího obleku, jí podala kapesník, aby se mohla vysmrkat. Tetino smrkání znělo jako sloní troubení, nad čím jsem se musel pousmát. Ona mi úsměv oplatila, věděla, na co myslím. Často jsem si z ní dělal srandu na tohle téma. Hlavně když brečela při Titaniku. Jo, tehdy jsem měl sto chutí tu blbou loď potopit sám.

„Myslím, že by bylo dobré si promluvit, co myslíš?"

„Myslím, že si promluvit musíme," přikývl jsem, „vlastně musím mluvit s vámi všemi," rozhlédl jsem se po celém osazenstvu. Shuri se objevila za mnou a položila mi ruku na rameno. Povzbudivě se usmála, „a taky bych vám všem měl poděkovat, za to co jste pro mě udělali. A omluvit se, za ti jak jsem se choval já."

V tu chvíli na mě všichni jen vyjeveně koukali. Kromě Shuri, která se mi koukla do očí a poplácala mě po rameni.

Nebojte, dnes se vás na divné otázky kolem koček ptát nebudu 😅 místo toho se omluvím za tak dlouhé čekání. Tak trochu mi chybí inspirace.

Anabeth