Accused [Spider-man FF]

17. Žádné povinnosti, žádný strach

„Vypadáš nějak zamyšleně." Shuri se znovu objevila v mém pokoji, stejně jako několik posledních dní. Vždy tu přišla. Snažila se se mnou mluvit o všem možném, nutit mě něco dělat, s tím že to vybaví u bratra mě přesvědčovala abych šel ven, hádala se se mnou o filmech a diskutovala o vědě, k čemuž mě taky musela nutit. I když bych to nepřiznal, začal jsem mít rád její společnosti.

Vešla zrovna ve chvíli, kdy jsem seděl na podlaze a koukal z okna, sahajícího až po podlahu.

„Že by proto, že přemýšlím?"

„Logická odpověď."

„Já vím." Opřel jsem si hlavu o sklo.

„Ani si se nedotkl snídaně." Řekla a já slyšel cinkání pokliček.

„Oni jí už přivezli?" Zeptal jsem se překvapeně.

„Jo. Nejspíš si byl tak zadumaný, že sis toho nevšiml." Posadila se naproti mně a mezi nás položila tác. Nohy v černých legínách si překřížila do tureckého sedu. „Nebo je snad tohle tvůj další způsob jak se zabít? Hladovka?"

„Ne, není. Kdybych se chtěl zabít, tak to rozhodně udělám jinak než hladovku." Překroutil jsem očima. „A abys měla důkaz..." Moje ruka se natáhla pro voňavý toust na talíři. Na jednou kousnutí jsem polovinu snědl.

„Šikovnej kluk." Taky si jeden z toustů vzala.

„Nemluv na mě, jako bych měl pět let."

„Občas se tak chováš. Jakoby jsi měl pět." Jakoby jí to vůbec nezajímalo, zadívala se z okna. „Trucuješ. Nechceš nic dělat. Sobě zavřený v pokoji..."

„Né zrovna dobrovolně." Přerušil jsem jí.

„...nemluvíš. I když to už se teď o dost zlepšilo, jak jde vidět."

„Že bych se já k tomu mlčení vrátil?"

„Neopovaž se. Posledních pár týdnů tady pracuju na tom, abys začal komunikovat a ty bys to teď celé zahodil? Na to zapomeň."

„Tys to dostala za úkol? Přinutit mě mluvit?"

„Ne. Já jednání pouze z vlastní iniciativy."

„Hm-m."

„Jak hm-m? Nevěříš mi?" Řekla uraženě. Koutkem oka jsem viděl, že si bojovně založila ruce na hrudi.

„Měl bych?" Otočil jsem se k ní.

„No..." Zvedla se na čtyři a pomalu se blížila ke mně. Vylezla mi obkročmo na klín a koukla mi do očí. „To mi řekni ty." Tep mi prudce stoupal. Chytla mě za bradu a donutila se zvednout hlavu.

„J-já..." Najednou se rozesmála. Z ničeho nic.

„Měl ses vidět. Byl jsi úplně vyklepaný."

„Pořádně blbý fór. Jen abys věděla." Řekl jsem, když jsem pochopil o co jí vlastně šlo. Chytl jsem jí za pas a stáhl jí dolů z mého klínu.

„Chtěla jsem vidět, jak zareaguješ." Otřela si slzy smíchu.

„A jak jsem obstál?"

„Nic moc. Vyděsil ses." Naštvaně jsem popadl z tácku jablko a hodil ho po ní. Jí se povedlo ho chytit.

„A divíš se? Najednou ses na mě vrhla, co jsem měl dělat?" Jen pokrčila rameny. „Kdybych ti tohle udělal já, taky bys z toho byla mimo. A hned na to by mě přišel roztrhat tvůj bratr." Dodal jsem.