Accused [Spider-man FF]

20.

Umíte si představit ten infarkt, když tak koukám na statistiky k příběhům a najednou uvidím, že jsem naposledy aktualizovala 17.3?  Bože, přijdu si tak trapně. V poslední době se snažím dokončit jednu povídku v Mezi Mraky kterou mám rozdělanou už mega dlouho a k tomu dělám ročníkovou práci do školy a po při tom, jsem úplně zapomněla vydávat. Pardona me 🤦‍♀️

„Řekl jsem to dobře?" zeptal jsem se Shuri šeptem.

„Rozhodně."

S úsměvem jsem se na ní podíval a poté se zase otočil k May. „No tak, nebreč už. Nech si to k Titaniku."

„Spratku," fňukla s úsměvem a hned na to potáhla nosem. Věděl jsem, že to tak nemyslela ale i tak jsem se cítil provinile. Musel jsem se však otřást.

Shuri nás začala hnát z místnosti: „Pojďte jinam. Je nás tu na tak malou místnost moc." Musel jsem si odfrknout. Ložnice, ve které jsme stáli, rozhodně malá nebyla. I když teda možná na poměry královské rodiny možná i ano.

Svižným krokem jsme šli chodbami a vzbuzovali velký rozruch. Všichni se za námi otáčeli. Nevím, co jim přišlo víc kuriózní. Všichni zbývající Avengers s pár příslušníky rodin jak si to hezky špacírují po chodbě, nebo pohled na to že se s nimi směju. Údiv zmizel, až když jsme vyšli na jednu z teras paláce. Jako všechno ostatní tady byla moderní, plná vibrániového vybavení a prorostlá zelení. Usadili jsme se mezi kruh laviček, na hřejivém slunci. Někteří se vybrali místo na lavičce, někteří si jednoduše sedli na zem.

Já seděl na zemi, zády opřený o široký kmen stromu. Teta si sedla vedle mě a Morgan mi vylezla na klín. Chvíli na mě zamyšleně hleděla a pak vykřikla: „Ty máš tetování!"

Ruka mi vystřelila ke krku. Snažil jsem se černého pavouka překrýt dlaní, ale už to bylo zbytečné. Díky té malé potvoře to všichni věděli.

„Petere Benjamine Parkere!" vykřikla May a donutila mě otočit hlavu, aby zmiňované tetovaní viděla.

„Bože teto. Je to jen tetování. A celkem maličké," zamrčel jsem když mi přes něj přejela prsty. „No, i když podle Shuri je to vězeňský cejch, že?"

„Tak jsem to nemyslela." Z druhé strany kruhu po mně hodila úšklebek, který jsem jí z radostí oplatil.

May mezitím uznala: „Není to zas tak špatné. Vlastě to vypadá celkem hezky. I když třeba takový kvítek nebo beruška by se mi líbili víc."

Nevěřícně jsem se na ní podíval. Co sakra?

„Kdyby si dal vytetovat květ nebo berušku, tak ho tam zabijou," podotkl Scott, díky svým zkušenostem z vězení.

„No, jeden týpek co byl na vedlejší cele, si nechal vytetovat plyšového méďu se srdíčkem a přežil to." Vzpomněl jsem si na jedno z Wadeových tetování. To že ten medvěd měl v tom srdíčku napsané 'Petey' už jsem raději vynechal. „No, i když to bude možná tím, že na té jeho kůži, co vypadá jak shnilé avokádo, nešlo pořádně poznat, co to má být. Nebo se ho ostatní báli."

„Ten musel být silný a velký, když se ho báli." Morgan jen kulila oči.

„Vůbec ne. Byli tam chlapi mnohem větší a silnější. Jen on je takové superotravné klíště, které když se k vám přimkne, už se ho nezbavíte." Převrátil jsem očima. „Můžete mu klidně uříznout všechny prsty jako varování ale on ne. Jemu ty prsty dorostou a zas je zpátky."

Pohlédl jsem na jejich tváře. Někteří se tvářili znechuceně, jiní překvapeně.

Clint si zamyšleně prohrábl vlasy. „Kůže jako shnilé avokádo, dorůstající prsty, otravný... Petere, nemluvíš náhodou o Deadpoolovi, že ne?"

„Přesně o něm. Deadpool, Wade Willson. Můj spoluvězeň-klíště." Zavzpomínal jsem na Wadeův úšklebek vykukující přes mříže, otravné poznámky, neutichající otázky... Nepřiznal bych to, ale celkem mi chyběl.

„No tak to upřímnou soustrast," popřál mi Sam ironicky, „měl jsem s ním párkrát tu čest, ještě když byl na svobodě a je to teda parádní kvítko. Se divím, že si to s ním vydržel."

„Vždyť nemůže být zas tak hrozný, ne? Prostě jen chce společnost."

„May," povzdechl jsem si. „Pamatuješ si, jak jsi za mnou byla u cel a z vedlejší cely na tebe křičel ten týpek, že to nemá cenu, že já s nikým nemluvím, dokonce ani s ním. Ten s přiblblými poznámkami."

Hned jí svitlo, o kom mluvím. „Oh, tento muž. No, vypadal, že může být trochu otravnější."

„Nevypadá. Je."

„U Bast, co si stěžuješ? Vždyť musí být super mít tak zábavného spolubydlícího. Nikdy se nenudíš." To byla samozřejmě Shuri.

„Hele ty, přestaň. Nebo půjdu přesvědčit T'Challu ať sem nechá převézt i Wadea. Uvidíme, jak se budeš tvářit po tom, co mu budeš pár dni, co pár dní, pár hodin, dělat chůvu."

„Ne díky, stačí, že dělám chůvu tobě. Další urážlivé děcko bych nezvládla."

„Uražené děcko?" zeptal jsem se, „Já rozhodně urážlivý nejsem."

„Mám ti připomínat příhodu s vidličkami?" Založila si ruce na prsou.

„No..." Projel jsem si rukou vlasy. Dobře, tohle byl trefná poznámka.

„O jakých vidličkách se bavíte?" zeptala se May, „Je to kódové jméno nebo tak něco?"

„Ne," zasmála se Shuri, „je to Peterova sbírka obyčejných, trochu poohýbaných, kuchyňských vidliček, co si propašoval z vězeňské kuchyně. Vybudoval si k nim, nějakým trhlým způsobem, hrozně silný citový vztah, nechtěl je ani dát z ruky. Měli jste vidět, jak trucoval, když jsme mu je zabavili po tom co..." Rychlým pohnutkem jsem jí zarazil. To poslední co jsem chtěl, bylo, aby se teta dozvěděla o mém pokusu o sebevraždu.

„Po tom co?" Teta si toho samozřejmě všimla a nechtěla se nechat odbít.

„Ničem."

Ptala by se dál, jenže jí přerušila Morgan: „Petey, můžu vidět ty vidličky? Vězeňské jsem ještě neviděla." Udělala na mě psí oči.

„Jasně že můžeš. Skočíme pro ně spolu, jo?" Použil jsem to jako výmluvu na to, neodpovídat tetě.

„Jasně! Mami můžu?" Obrátila se na Pepper, která s úsměvem přikývla. Vypadala, že jí dělá radost, vidět nás oba šťastné.

Vstal jsem, podal ruku Morgan a se slovy: „Hned budeme zpátky," vyrazil ke svému pokoji.

Mám čím dál větší pocit že Peter v tomto příběhu trpí poruchami nálad🤔

Anabeth