Accused [Spider-man FF]

10. Proč já vůbec vyšel z té cely✓

Místo pozdravu jsem jen kývl. Nač odpovídat.

„Jsem rád, že tu jsi. Doufám, že se ti..."

„Proč jsem tu?" přerušil jsem ho. Asi to bylo nezdvořilé, ale nezajímaly mě nějaké kecy. Měl jsem jen jedinou otázku.

„No, to je na delší vysvětlování."

„Mám tak půl roku času takže..." Řekl jsem suše, bez špetky humoru.

„No když je to tak." Očividně nevěděl, jak reagovat. Vstal a šel směrem ke mně. „Projdeme se, ano?"

S povzdechem jsem přikývl. Přehodil jsem si přes rameno tašku a vydal se za ním.

„Počkat, počkat." Řekl, když si toho všiml. „Přeci nebudeš tu tašku tahat sebou. Okoye, vezmi mu jí na pokoj."

Bojovnice si převzala všechny věci, které jsem mohl považovat za osobní majetek a odešla s ním pryč. Už teď mi chyběla moje sbírka vidliček. Vytřásl jsem myšlenku na vidličky z hlavy a šel za králem.

„Takže," začal, když jsme se ocitli na chodbě. „k tvojí otázce. Jsi tu, aby si měl klid než um... Než se skončí tvůj život." Vyhl se slovu umřeš.

„Jaký to má význam? Stejně umřu, je jedno jestli budu trávit poslední měsíce tady nebo ve vězení."

„Není to jedno. Takhle budeš moct být aspoň na chvíli šťastný."

„Šťastný?" Vyhrkl jsem naštvaně. „Šťastný? Sakra uvědomujete si že půjdu na smrt? Jak mám být do prdele šťastný!"

Na tváři černého pantera se objevil výraz, který v sobě mísil údiv, zděšení a pohoršení.
„Už chápu, co tím tvoje teta myslela, když říkala, že si se změnil."
Vztek ze mě v okamžiku zmizel.

„Teta? Moje teta?"

„Ano. May Parkerová. Byla tu, spolu s delegací Avengers. Prosila mě, abych tě zachránil."
„To vážně nepotřebuji."

„Byla úplně na dně." T'Challa moji poznámku ignoroval. „Je zničená z toho, že s ní nemluvíš. Trápí jí to. Vlastně... všechny tvé blízké to trápí."

„Nemluvím s nimi, abych jim to ulehčil."

„Ulehčil? No to mi, prosím, vysvětli."

„Jak už tu padlo, umřu. A bude lepší, když..." Nevěděl jsem, jak to zformulovat. „Prostě bude lepší když už nebudeme mít žádné vazby. Nebude to pro ně tak těžké. Nečekám, že to pochopíte."

„Vlastně to chápu." Povzdechl si černý muž naproti mě. „Nechceš aby trpěli. Ale tímhle toho nedocílíš."

„A jak potom?"

„Na tuhle otázku ti neodpovím." Jen jsem si odfrkl.

„Prostě by sis měl s tetou promluvit. Zařídila ti tohle všechno. Má tě ráda. Tak jí ukaž, že ty jí taky."

„N-nemůžu. Nedokázal bych se jí podívat do očí. Ne po tom všem."

„Nenutím tě. Ale bylo to dobré. Byl by jsi pak klidnější."

„Kdyby se trápila?"

„Kdyby věděla, že jí máš rád."

Než jsem stihl říct cokoliv dalšího, T'Challa se otočil a vešel do dalších dveří. Znovu jsem se vydal za ním. Za dveřmi se nacházelo další schodiště, ale celkem krátké. Vedlo k díře ve stropu, podobné, jakou jsme scházeli dovnitř. V okamžiku, když jsem vystrčil hlavu ven, vlasy mi rozcuchal vítr. Znovu jsme byli na střeše. Král stál na jejím kraji.

„Pojď sem Petere Parkere a koukej se."

Poslechl jsem a stoupl si vedle něj. Ohromeně jsem vydechl. Pod námi se rozkládala krajina která spojovala Africký prales a futuristické město. Uprostřed se táhla klidná řeka nad jejichž hladinou se vznášely obláčky mlhy. Její kličky se motaly mezi budovami, jedna zahýbala i kolem paláce. Samotné budovy byly různě tvarované a měli pláště z lesklého, nazlátlého materiálu, asi kovu. Uličky byly naopak jako z klasického afrického města. Plné barevných stánků s různým jídlem a zbožím. Mezi nimi jsem viděl barevné, hýbající se tečky. Byli to lidé v tradičním oblečení. Kolem města, dál podél řeky, se rozkládal prales, jehož větve se pletli i mezi stavby. V dálce jsem viděl několik hor a dokonce vodopád. Všechno to vypadalo v záři rovníkového slunce kouzelně.

„Je to krásné, že?"

„Ano." Vydechl jsem. „Sice jako z nějaký futuristický pohádky, ale stejně krásné."

„A při podobně krásném výhledu umíral Kilmonger." Koukl jsem překvapeně na něj.

Co to má společného se mnou?

„V tu chvíli si taky uvědomil, že je lepší se k ostatním chovat mile, než chladně. Přemýšlej o tom.

Dám ti trochu času osamotě."

Otočil se a nechal mě na střeše samotného. Chvíli jsem za ním hleděl a pak se usadil na kraj střechy. Jeho slova mi stále hráli v hlavě.

Co když má pravdu? Co když všechno, co jsem dělal, bylo špatně?

Povzdechl jsem si a přitáhl kolena k bradě.

Ne! Dělal jsi to pro její dobro. Aby se netrápila.

Jenže ona se trápí.

V hlavě jako bych najednou měl dva hlasy, které se hádali.

Nebudu měnit můj názor. Takhle to je lepší.

Není! Pochop, že je to s ní špatné.

Už s tím nic nenaděláme.

Ale ano. Když si s ní promluvíme. Máme jí rádi, je to naše nejmilovanější osoba na světě, tak to pro ní udělejme.

Hlavu jsem měl plnou výčitek. Bylo to strašné. Nakonec tam začínal převažovat názor že jsem udělal chybu. Ale zároveň jsem jí nechtěl napravit. Něco ve mně mi v tom bránilo.
Zrovna ve chvíli, kdy mi začali stékat po tvářích slzy, se objevila Okoye s tím, že mě odvede do pokoje.

Proč já vůbec vyšel z té cely.

V další kapitole by jsme se už měli dočkat Shuri dámy a pánové.