Accused [Spider-man FF]

2. Štvaná zvěř či smrt ✓

Když mě popadli dva policajti, každý za jednu ruku, ani jsem se nebránil.

Byl jsem dost silný, dokázal bych se jim vytrhnout, ale... jaký by to mělo smysl? Žít jako štvaná zvěř, den co den prchat před lovci jako je Krayen.

Slyšel jsem o spoustě zločinců, co si zvolili tento osud. Dříve či později je všechny zabili.

A k tomu, já nejsem zločinec. Jsem tu neprávem. Neprávem obviněn za zločin, co jsem nespáchal.

Vedli mě uličkou, když se ozval srdceryvný výkřik. Otočil jsem hlavu a uviděl tetu May, jak se ke mně snaží dostat. Prodrala se z lavice kolem ostatních. Pohledy všech v síni se obrátili na ni.

Chtěl jsem jít za ní. Obejmout ji a říct, že je všechno v pořádku. Ale nemohl jsem.

Několik dalších policistů vběhlo mezi ji a mě. Dva jí popadli a vlekli pryč. Přes jejich ramena jsem viděl ubrečenou tvář mé tety. Zmítala se, chtěla se jim vytrhnout.

„Kurva, přestaňte ženská." zavrčel na ni jeden z policistů.

Zalapal jsem po dechu. Řekl jí kurva, řekl jí ať přestane. Řekl to mojí tetě, nevinné, úžasné ženě. Viděl jsem rudě.

„Hej! Nechte ji!" trhal jsem s sebou. Policajti měli co dělat, aby mě udrželi, jeden další jim musel pomoct.

„Petere!" vykřikla teta, když viděla, o co se snažím.

„Kurva ženská jedna pitomá!"ozval se znovu ten policajt.

„Nemluvte takhle s ní!"

Policajt se na mě obrátil.

„Proč bych neměl?"

„Protože nic neudělala. Nemáte žádné právo s ní takhle mluvit."

„Drž zobák. Můžu s ní mluvit, jak chci."

„Přestaň nebo... "

„Nebo co? Zabiješ mě jako Mysteria?"

„Já Mysteria nezabil!"

Naše hádka by nejspíš ještě pokračovala, kdyby nezasáhl vedoucí policejní jednotky.

Policajti mě okamžitě začali táhnout pryč ze síně. Otevřely se dveře a my se dostali na chodbu.

Blesky ze všech foťáků, co začali najednou fotit, mě skoro oslepily. Byly tu desítky fotografů, novinářů a reportérů z televize.

„Pane Parkere, stále popíráte svou vinu?"

„Jaké jsou vaše pocity z rozsudku?"

„Do jaké věznice vás před vykonáním popravy umístní?"

„Jaký způsob popravy si zvolíte? Injekci, elektrické křeslo nebo opratku?"

„Co na rozsudek říká vaše teta?"

„Pane Parkere, mám otázku!"

Shrkli se kolem mě jako supy. Snažil jsem se je neposlouchat. Šel jsem s hlavou skloněnou, dýchal jsem zhluboka. Policistům to nejspíš taky nebylo přijemné, tahali mě dál k obrněnému vozidlu.

„Ještě před smrtí Mysteria se o vás mluvilo jako o novém Iron Manovi. Myslíte, že by byl Tony Stark hrdý kdyby věděl, co jste proved?!"

Prudce jsem otočil hlavou. V mém zorném poli se ocitla tvář J. Jonaha Jamesona. Rty měl stažené do spokojeného úšklebku.

Chtěl jsem mu odpovědět, ale nevěděl jsem co.

Policajti mě strčili do vozidla a zavřeli pancéřované dveře. Byla tma.

*****
A

DX Florence, Colorado, USA

Fotoaparát cvakl. Stál jsem před bílou stěnou, v oranžové uniformě s číslem, v ruce tabulku se jménem a stejným číslem jako na uniformě. Metr za mnou ukazoval 5,6 stop.[1]

„Vyfoceno. Pohyb." zavelel chlap za fotoaparátem.

Skupina dozorců, která mě převzala při příjezdu od policie, mě vedla věznicí k mému novému domovu. Cítil jsem jak se celé moje tělo třese.

Prošli jsme bezpečnostními dveřmi do části s celami. Když mě vedli uličkou mezi celami, vězni vykukovali ven.

Nevěděl jsem, jak na ně reagovat. Byli to vrazi, teroristi, vlastizrádci a nikdo z nich nebyl ani trochu jako já. Oni velcí, svalnatí, potetovaní s piercingy. Já na muže supernízký, sice se svaly, které však nebyli nic proti těm jejich, bez jediného piercingu či tetování, jen obyčejný středoškolák.

Vystoupali jsme po schodech na druhé patro, kde bylo cel rozhodně míň a místo mříží měly kovové dveře s okýnkem. Místo pro ty nejnebezpečnější vrahy a taky blázny.

Skvělý. Strávím zbytek života než mě zabijí mezi psychopaty.

Propadl mě strach. Fakt jsem se bál. Čím dál víc jsem se třásl. Jeden z dozorců si toho všiml.

„Ale no tak kluku. Nebojíš se zabít nevinnýho, ale party psychoušů se bojíš?"

„Já nikoho n-nezabil." vykoktal jsem.

„To tvrděj všichni."

Uslyšel jsem náraz do dveří a vylekaně s sebou trhl. Narazil jsem do jednoho z dozorců. Ti ostatní se kolem mě shlukli a popadli mě, jako bych se snažil utéct.

Náraz, který jsem slyšel, způsobil jeden z vězňů. Teď visel na okénku s přihlouplým úsměvem na tváři. Tedy nevím, jestli by se tomu dalo říkat tvář.

Kůže byla zvláště zprohýbaná, plná kráterů, nikde ani stopa po vlasech či fousech. Byl děsivý, ještě děsivější než ti, co jsem viděl dole. Odvrátil jsem se od něj, dozorci mě táhli dál.

Před námi se objevila cela, u jejichž otevřených dveří stál už asi osmý dozorce. Podlomily se mi nohy. Nebyl jsem schopen chůze.

„Tak nezdržuj."

Vlekli mě dál. Byl jsem blíž a blíž chladné místnosti. Vhodili mě dovnitř na chladnou zem. Pomalu jsem se zvedl do kleku. Dozorce zamkl dveře a spolu s ostatními odešel.

Cela byla malá, stroze vybavená. Celá z chladného betonu, nikde ani malinké okno. V rohu železná postel s tenkou přikrývkou, ve druhém za zástěnou záchod a umyvadlo. Jedna železná skříň, dvě poličky.

Sedl jsem si rozklepaně na kraj postele. Ruce jsem si opřel o kolena, hlavu složil do dlaní.

Jako by mi to až teď začalo docházet. Až teď mi došlo, že jsem ve vězení. Při sezení v mé cele a při pohledu na tváře vězňů, se kterýma strávím poslední dva roky života.

[1] 5,6 stop je přibližně 173 cm