Accused [Spider-man FF]

11. Vibrániové doly√

Znovu jsem ležel a koukal do stropu. Tentokrát to však bylo ve velké místnosti, mé v cele. A neležel jsem na tvrdém lůžku s pohledem upřeným na strop plný rytin. Pode mnou byla měkká matrace královsky velké postele a před očima jsem měl plachtu baldachýnu.

Pokoj, který mi přidělili byl moc.... Vlastně moc všechno. Moc velký, luxusní, moc Wakandský a dokonce i vzduchu tu byl moc horký. Proti, mé vzory proryté, chladné, maličké cele, to bylo zvláštní. Odvykl jsem si mít takový velký prostor k pohybu.

Pomalu jsem vylezl z postele. Matrace zapružila když jsem z ní seskočil. Moje chodidla přistála na nezvykle jemném povrchu vzorovaného koberce. Natáhl jsem si kecky, které jsem si před tím, než jsem si lehl, vyzul. Přejel jsem prstem po povrchu komody z černého, mohutného dřeva a jemně zavadil o oranžovou uniformu, která na ní byla složená. Jakmile mě totiž dovedli do pokoje, hned jsme jí vyměnil za civilní oblečení, co jsem si přinesl. Po roce a půl mi stále celkem dobře padlo. I když teda, košile mi byla úzká přes ramena a kalhoty možná trochu krátké. Ale bylo fajn, to mít zase na sobě.

Došel jsem ke zdi na druhé straně místnosti, po pravé straně od postele. Byla celá ze skla a poskytovala mi krasný výhled, podobný tomu, který jsem měl ze střechy. Opřel jsem se čelem o sklo a přivřel oči před sluncem. To se řadilo jako další položka na seznam "moc" věcí. A to díky tomu, jak zářilo. Příliš ostře.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla žena s vozíčkem. Bylo na něm několik pokliček.

„Vezu Vám oběd pane Parkere." řekla milým hlasem.

„Děkuji, ale nechci. Nemám hlad."

„Musíte něco sníst. Jinak vám bude zle." pokračovala dál s úsměvem.

Proč je tak milá? Sem se ty fámy o "zrůdě" nedonesli?

„No tak já vám to tu nechám." Řekla když jsem neodpovídal a pomalu vycouvala ze dveří. Ale sotva o sekundu později se dveře znovu otevřeli. Zase ta žena.

„Ještě jsem vám měla vzkázat, že za půl hodiny pro vás přijdou. Prý pojedete do laboratoře. Král si myslel, že by Vás to mohlo zajímat, prý jste se taky zaměřoval na vědu." řekla jen a znovu zmizela.

Jo, zaměřoval. Kdysi.

Od vozíku ke mně doléhala lahodná vůně. Nakonec jsem se odlepil od skla a přišel k němu. Nemohl jsem té vůni odolat. Pod pokličkami se skrývalo několik druhů masa, příloh a dokonce i dezertů. Přišlo mi divné, že jsem všechno to jídlo uměl pojmenovat. Čekal jsem, že dostanu něco víc typického pro tuto oblast.

Asi chtěli, abych se cítil jako u nás v Americe.

Napadlo mě. Hned na to jsem si odfrkl.

To mi ale neměli dávat takovýhle "všechno moc" pokoj.

Vzal jsem do ruky chutně vypadající muffin a kousek si ukousl. Byl vážně dobrý. Nakonec jsem se neudržel a snědl jich několik. Už dlouho jsem nic takového nejedl.

Na dveře pokoje se ozvalo další zaklepání, zrovna když jsem jedl asi šestý muffin. Tentokrát dovnitř vešla Okoye.

„Dostal jste zprávu o tom, že jdeme do laboratoře."

„Ano. Dostalo se to ke mně." přikývl jsem.

„Dobře. Pojďte." ustoupila od dveří a uvolnila mi cestu ven na chodbu. Nemělo cenu odporovat, i když jsem měl chuť zůstat v pokoji.

Šel jsem chodbou vedle Okoye a její družina nás následovala. Dovedli mě ke vznášedlu na střeše.

„Zas poletíme?" zeptal jsem se.

„Ano. Ale jen krátce."

To měla pravdu. Letěli jsme sotva pět minut. I tak byl ten let tíživý. Sedět sám v uzavřené plechovce se skupinou ozbrojených žen.
Skvělý pocit. To mi věřte.

Nakonec se před námi objevil útes s velkou sochou pantera. Ten kovový odlitek vypadal jako živé zvíře. Trochu přerostlé, ale živé.

Hned za tímto dílem jsme přistáli. Když jsem vystoupil, čekal jsem nějakou budovu nebo tak ale kupodivu tam nic nebylo. Jen přistávací dráha a cesta vedoucí dovnitř skály.

„Tam dolů půjdeme." řekla velitelka Dor když viděla, jak se koukám k černému otvoru. „Je to vibrániový důl. Ve skále jsou velká ložiska. Vibránium je kov, nejtvrdší na..."

„Vím, co je vibránium. Nejtvrdší kov, vyrábíte z něj všechny vaše zbraně a stavby. A taky je z něj oblek Black Panthera a Kapitánův štít." odsekl jsem. „Nejsem blbý."

„To je dobře. Když teda nejsi hloupý, určitě víš, proč je v dolech i laboratoř."

„Protože vědci potřebují pro práci ten kov." zamumlal jsem.

„Přesně tak." kývla abych jí následoval. „Odkud to vlastně víš?"

Od pana Starka...

Raději jsem jí neodpověděl. Věděl jsem, že bych se zase rozbrečel. Jako pokaždé, když jsem o něm mluvil. Raději jsem se koukl dolů, když už jsme stáli u vchodu do dolu.

Stáli jsme na vrchu skleněné trubice vedoucí hluboko dolů. V jejím prostředku se zase až kamsi na spod táhla kruhovitá zeď, po jejímž obvodu bylo spirálovité schodiště. Právě po něm jsme se vydali dolů. Projížděl jsem prsty po vzorcích na zdi. Tak mi připomínaly moje rytiny.

Za sklem, které nás obklopovalo byl vidět důl. Tuny černé skály mezi kterými se proháněli vozíky plné kapslí s vibrániem. Podle toho, co jsem si pamatoval, bylo destabilizované kvůli převozu.

„Princezno jste tady?" zeptala se Okoye nahlas, když jsme dosáhli dna.

To tvořil kruhovitý prostor plný tabulí, stolů, podstavců a vynálezů.

„Jasně že jo." Ozval se dívčí hlas a v mém zorném poli se objevila dívka mého věku. „Mimochodem zdravím. Jsem Shuri." usmála se.

Hádejte co. Vaše oblíbená autorka (Jasně. Haha😆) si založila instagram. Budou tam vycházet všechny aktuality ohledně mých příběhů. Takže se prosím, kdo máte instagram koukněte na účet "Anabeth_Jackse" 🙏🙏

Anabeth