Story of My Love

2. Why I?! Why You?! Why We?!

Opět se ocitnu v náručí Nialla, který se mnou doslova běží na recepci...

NIALL:

Ann zrovna odvezli na sál a já jsem naprosto mimo!

Sedim tady už dvě hodiny, ale nikdo mi zatím nic neřekl.

V tom se otevřeli dveře a vyšel z nich doktor

,, Jak je jim? Jsou v pořádku? Kde je Ann?" zavalim ho otázkami

,, Pane Horane... Nevím jak Vám to říct, jsem tu teprve tři měsíce a tohle je poprvé, co musím něco takového sdělovat..."

Zůstal jsem na něj koukat, oči vykulené a bál jsem se toho, co řekne

,, Pane Horane, je mi to líto, ale slečna McDeivids bohužel potratila. Moc se omlouvám, ale tím špatné zprávy nekončí... Obáváme se, že slečna McDeivids už nebude moct mít děti. Dělali jsme, co jsme mohli, ale byl to vyjímečný případ a kdybychom neprovedli operaci, slečna by asi nepřežila. Je nám to moc líto. Je na Vás, kdy a jak jí to řeknete"

Soucitně se na mě usmál a odešel. Zachvilku se dveře znova otevřeli a sestřičky odvážely Ann na pokoj. Dveře nechaly otevřené... Rozběhl jsem se chodbou za Ann, ale když jsem probíhal kolem těch dveří...

Na chirurgickém pojízdném stolku, leželo úplně mrňavoučké tělíčko... Došlo mi, že jsem měl být táta tohohle mrňouse...

Měl jsem dost co dělat, abych se nerozbrečel jako pětiletý kluk. V tom ke mě břiběhla sestřička

,, Moc se Vám omlouvám, pane Horane. Tohle jste asi neměl vidět"

Já jen zavrtěl hlavou

,, Nevíte kde leží-"

,, Na pokoji číslo 985" usmála se sestřička.

Trochu mě to zarazilo, že věděla na koho se ptám, ale pak mi došlo proč - novináři.

Recepcí jsem doslova proletěl, ale stejně jsem se nevyhnul cvakání fotoaparátů.

Zastavil jsem se až před pokojem, kde ležela Ann. Párkrát jsem vydechl a nadechl a vešel jsem dovnitř...

ANN:

Probudila jsem se na nemocniční posteli. Vedle mě seděl na židličce Niall a držel mě za ruku

,, Ann!" šeptem vykřikl a přimáčkl se na mě

,, Ni, co se stalo?!"

,, Víš, já, řeknu ti to až doma. Jdu se zeptat doktorů, kdy můžeš domů" řekl Ni a snažil se o úsměv, ale bylo na něm vidět, že se hodně přemáhá.

Mezitím, co byl pryč, jsem přemýšlela, co se stalo. Vzpomínám si, že mě příšerně bolelo břicho a Ni mě vezl do nemocnice. Pak už si pamatuju jen jak se mnou v náručí běžel do nemocnice, jak mě někam vezli a Ni mě držel za ruku. Pak se mi chtělo strašně spát a víc si nepamatuju.

V tom do pokoje přišel Ni

,, Můžeme jet domů hned"

Já se usmála a chtěla vstát, ale jak jsem se postavila, podlomila se mi kolena. Všudypřítomný pad Dokonalý, mě naštěstí chytil

,, Radši tě vezmu " zašklebil se na mě a vyhodil si mě do náruče.

V autě bylo ticho, nebylo to trapné ticho, ale ani ne takové to uklidňující.

Z auta mi Ni zase musel pomoct, protože bych sama asi nedošla. Když se mnou vešel do domu, přiřítila se k nám Viki

,, Co se stalo? "

Niall jen zkroušeně zavrtěl hlavou

,, Já ti to pak řeknu "

Vyšel se mnou schody a vešel do mého pokoje, kde mě položil na moji obří postel

,, Chceš pomoct převléknout?"

,, Ne, zvládnu to sama, děkuju "  pousmála jsem se na něj.

Svléknul se do boxerek a pozoroval mě, jak zápasím se zipem od mikiny

,, Ukaž " přiskočil ke mě a rozepnul mi jí. Když mi jí ale sundával, vyhrnulo se mi triko od pyžama...

,, Ni?!" zeptala jsem se ho zoufale.

Přez břicho jsem totiž měla jeden steh vedle druhého...

,, Ann lehni si, já ti to... vysvětlím"

Když jsem ho poslechla, lehl si naproti mě a přikryl nás dekou

,, Ann, já, je mi to líto, ale..." sklopil pohled dolů a pak se mi podíval do očí ,, Potratila si, jenže ehm... no... asi... asi..."

,, Co?!" vyhrkla jsem a rozbrečela jsem se

,, Víš, nechceš to říct až ráno?"

,, Ne, teď, prosím"

,, Dobře, no...doktoři se obávají, že kvůli té operaci... nebudeš moct mít... "

,, Děti" vydechla jsem a propukla v hysterický pláč

,, Ššš, nebreč prosím" zašeptal Ni. Nevím proč, ale uklidnilo mě to

,, Ann, chci, aby si věděla, že i když jsi potratila a že i když už možná nebudeš moct mít děti, tě strašně moc miluju a vždycky budu"...