Story of My Love

35.

Kvůli mému neustálému nechození do školy a dítěti, jsem si musela změnit dálkové studium na stálé. Viki se to zatím snaží zvládat dál. Není na to ale hezký pohled... Celé dny se učí jako zběsilá - což já sice taky, ale mám na to víc času, ona píše písemky a já jednou měsíčně dělám zkoušky - a na ostatní a ani na sebe nemá čas. Nikomu se to moc nelíbí, ale nejvíc mně a Liamovi. Nejen, že na nás nemá čas, ale Liam se taky pochopitelně bojí o její zdraví. Tolik toho dohání, že chodí spát třeba až ve tři ráno a v šest už musí zase vstávat. Nesmí se takhle namáhat. Já taky nesnáším, když za mně všichni něco dělají, ale ona to přehání. Je to prostě nebezpečné, to co dělá.

Přemýšlela jsem, že už tu budeme skoro rok. Své dvacáté narozeniny budu slavit ani ne za týden a už teď se na ně těším jako malá holka. Jen s tím rozdílem, že letos se nebudu moct opít... Achjo. No, bude to za mně muset letos převzít Niall. U toho se bude ještě konat oslava našich budoucích dětí a kluci si pro nás s Viki připravili velké převapení. Tak jsem zvědavá. Hrozně ráda bych to s někým probrala, ale s Viki teď asi těžko, kluci nic neprozradí a Perrie s Eleanor jeli ohledně toho něco zařizovat. Jsou s nimi spolčené, podrazačky... Ne, dělám si srandu, ale nic neprozradily, potvory jedny! Já to z nich stejně dostanu. A je mi jedno jestli po dobrém, nebo po zlém.

___________________________

Zrovna teď se jí chystám jít domluvit, protože takhle to vážně dál nejde. Stojím před dveřmi do jejího pokoje a s tichým zaklepáním je otevřu. Viki sedí u stolu s nějakou neuvěřitelně tlustou bychlí, na stole má notebook a sešit, kam si něco zapisuje

,,Viki?" zeptám se, jako bych se bála, že mě seřve, co tady pohledávám

,,Hmm?"

Opatrně za sebou zavřu dveře a začnu ,,Chtěla bych s tebou o něčem mluvit..." Přejdu k její posteli a sednu si na kraj

,,Je to důležitý? Víš, já tady zrovna něco vypisuju, a pak si to ještě musím přepsat na ntb, a ještě se musím učit na zítřejší písemku a taky na-"

,,Tak přesně o tomhle jsem s tebou chtěla mluvit. Víš já vím, že tu školu miluješ, to já taky. I když to říkám strašně nerada, protože tyhle kecy sama tak strašně nenávidím... Musíš s tím přestat. Uvědom si, že čekáš dítě a když to budeš dál takhle provozovat, mohlo by se ti stát, že o něj přijdeš..."

Jen se na mě podívala, chvíli přemýšlela a nakonec z ní vypadlo něco, co bych od ní nikdy nečekala ,,Teď už potratit nemůžu"

,,Haló, Viki, jsi tam ještě?"nevěřícně jsem na ní koukala a ona konečně odložila tu spropadenou bichli a začala se mi plně věnovat

,,Promiň, ale já na takovýhle věci teď nemám čas... Takže pokud j to všechno co si mi chtěla, tak se půjdu zase učit, když dovolíš"

Tak to už vážně přehnala ,,Ty si mě asi neposlouchala, co jsem před chvílí říkala. Musíš s tím přestat!"

,,Není to snad moje věc?! Já nemůžu za to, že ty nejsi ani schopná dostudovat, protože čekáš dítě a jezdíš po tour, místo aby si se učila!!"

Snažila jsem se ignorovat to, že mě urazila a křičí po mě. Pak se to ale ve mě všechno zlomilo a já už jsem křičela taky ,,Nejde tady o mně, ale o tebe. Nejen, že se tímhle neustálým studiem ničíš, ale ty ničíš to dítě v tobě!! Liam je z toho na prášky, ani pusu ti kvůli tomu tvýmu neustálýmu studování nemůže dát. Jenom od sebe všechny odháníš, ale hlavně, hlavně tím odháníš sama sebe. Tak už si to sakra uvědom!!" tekly mi slzy po tvářích a já co nejrychleji chtěla být pryč. Pryč od té sobecké Viki, kterou jsem vůbec nepoznávala. Kam se poděla? Chyběla mi, tak strašně moc... Ale hlavně jsem chtěla být pryč od té hádky... Vyběhla jsem před dům, když v tom jsem narazila, no, spíš vrazila do Liama ,,P-Promiň"

,,To nevadí, vždyť se přece nic nestalo" mrknul na mně a usmál se. Pak si mě ale prohlédl ,,Jsi v pohodě?"

,,Jo, jasně... Ne, nejsem" rozbrečela jsem se jako malý dítě. Opět se ozvalo devět měsíců a já místo abych dělala, že se nic neděje, brečím jako malá a tisknu Liama v silném obětí

,,Pojď k nám, celá se třeseš. Všechno mi povíš, dobře?"

,,Uhm. A ty jsi šel za Viki?"

,,Jo, ale stejně by to bylo... k ničemu?" zeptal se mě s nadějí v hlase, ale já jen přikývla, bylo by to k ničemu.

_______________

Usadili jsme se v obýváku a Liam nám šel uvařit čaj. Sice bylo skoro léto, ale to víte, Londýn no. Ještě ke všemu začalo silně pršet, takže se ještě víc ochladilo. Čaj a Liam už byli tady, takže mě nejspíš čekalo vysvětlování ,,Tak co se stalo?"

Trochu jsem si poposedla na sedačce ,,No,  já, prostě už jsem měla toho dost. Slyšet Viki, jak je ještě do tří do rána vzhůru a v šest už jí zase slyšet na chodbě... Vypadá, jako kdyby se měla každou chvíli zhroutit. A mně se po ní strašně stejskalo, a taky mě pěkně štvalo, že nebery ohledy ani na mně, ani na tebe, ani na nikoho jinýho, ale hlavně, že nebere žádnej ohled na to dítě. Mohla by i... potratit" vydechla jsem a podívala se mu do očí. Zračila se v nich úzkost, ale hlavně vztek.

,,Prostě jsem šla za ní, v klidu si o tom promluvit. Když jsem tam přišla, samozřejmě se zase učila a skoro mě neposlouchala. A když jsem jí řekla o tom, že nejen že to takhle nemůže dělat, ale že i kašle na ostatní..." v krku se mi udělal knedlík, ale byla jsem odhodlaná, mu to dopovědět. Sebrala jsem všechnu odvahu a sílu na to vyslovit to ,,Pohádaly jsme se"

Ne, nebudu tady brečet, já nebudu brečet, nebudu... Tak nic no. Vodopád slz opět zasáhl mou tvář a já se naprosto nekontrolovaně rozbrečela. Liam si přisednul ke mě a vtáhl mě do silného obětí. Radši bych u sebe měla Nialla, ale Liam byl nejlepší kamarád a já mu za to rozhodně byla vděčná. ,,Li-li-liame?" odtáhl se a podíval se ne mě ,,Víš je mi to b-blbý, ale mohla bych tu na pár dní zu-zůstat?" zeptala jsem se ho škytavě a sledovala jeho obličej. Zavrtěl hlavou, ale usmál se

,, Že se mě vůbec na něco takovýho ptáš. To je snad jasný, že můžeš"

,,Děkuju" vypadlo ze mě a pokusila jsem se o chabý úsměv. Ještě chvíli jsme tam jen tak bez slov seděli, ale na mě pak přišla únava a já se pomalu probouzela do světa snů...