Story of My Love

21.

Sedím u okna a dívám se ven. Pozoruji obrysy listí na stromech a přemýšlím. Je kolem 10 večer a já sedím doma na okením parapetu a koukám z okna. Každá normální holka by teď nejspíš byla na nějaké párty nebo v nočním klubu, jenže já nejsem normální. Dřív jsem možná trochu byla, ale to život mě změnil. To on mi do života postavil všechny překážky, které jsem musela překonat. Moje černé myšlenky se mi honí hlavou a já si nemůžu vzpomenout ani na jeden hezký okamžik. Vybavují se mi jen ty smutné, smrt mých rodičů, rozchod s Niallem...

Achjo, už zase myslím na Nialla. Ať se snažím sebevíc, nemůžu na něj přestat myslet. Vážně jsem byla tak děsná, že si kvůli tomu našel jinou? Vážně jsem si pořád na něco stěžovala? A je pravda že jsem se Nialla nikdy nezeptala jak mu po potratu doopravdy bylo? Takových otázek se mi v hlavě honila spousta, ale byl tu jeden problém. Na žádnou z nich jsem neměla odpověď.

A takhle to šlo už čtrnáct dní. Ráno jsem se vzbudila v pět a pak už jsem jen přemýšlela. Nasnídala jsem se a nenamalovaná, jen ve vytahaných teplácích a triku, jsem si sedla na parapet. Proseděla jsem tam celý den a pak už jsem vůbec nejedla. Bylo to na mě dost vidět, ale mě to je fuk.

Do školy už nechodím, momentálně studuji dálkově, kvůli mému prvnímu blížícímu se turné. Viki jede se mnou, takže je teď taky doma. Pořád se mě snaží přemluvit k jídlu nebo abych s ní šla někam ven, ale nikdy se jí to nepodaří.

S kluky jsem se od té doby neviděla. Neberu telefony a jediný komu jsem napsala mail, byl můj bráška. Omluvila jsem se mu, že za týden odjíždím na tour, takže bude muset svoji návštěvu přesunout na jindy. Bylo mi to líto, ale nedalo se nic dělat.

Ani jsem si to nějak neuvědomila a pomalu jsem usnula...

Zrovna jsem se chystala jít strávit opět celý den u okna, když v tom mi bliknul mobil a na obrazovce se rozsvítila kolonka s novou zprávou. Už jsem ji chtěla vymazat, když v tom jsem si všimla od koho je. Psal mi člověk, od kterého bych to nejmíň čekala. Zprávu jsem si přečetla, ale její smysl jsem nepochopila. Proto jsem ji zavřela a mobil položila zpátky vedle mě.

Dál jsem koukala z okna, když v tom jsem si všimla černého Range Roveru, který jel hodně pomalu a něco z něj padalo.

Na první pohled to vypadalo jako barevné fleky, ale nakonec to byly kytky. Sjelo okýnko u spolujezdce a někdo z něj rychle vystrčil jakýsi transparent na kterém stálo

,, Jdi po cestě z kytek, PROSÍM"

Okýnko znova vyjelo nahoru a RR se teď už normálně rozjelo a z něj se stále sypaly kytky.

Z toho věčného koukání ven z okna jsem byla vlastně už tak znuděná, že jsem si nakonec řekla proč ne. Oblečení ani make-up jsem neřešila. Otevřela jsem dveře od pokoje a rychle seběhla schody. Na Viki jsem zavolala něco v tom smyslu že jdu ven. Obula jsem si boty a otevřela dveře.  Pomalu jsem už zapomněla, jaké to je dýchat čerství vzduch. Pořádně jsem se nadechla, prošla jsem brankou a vydala se po té květinové cestě.

Končila na autobusové zastávce a na konci jsem našla obálku s nápisem OTEVŘÍT. Obálku jsem roztrhla a vyndala z ní papír. Na něm bylo napsáno

NASEDNI NA AUTOBUS A JEĎ.

Nakrčila jsem jedno obočí.  Kam mám jako jet?! Ale co, nikde jsem dlouho nebyla, tak pojedu tam kam autobus. Když přijel, koupila jsem si jízdenku a sedla si. Cestou jsem moc nevnímala kam to jedeme, ale když autobus zastavil a já vystoupila, došlo mi kde jsem. Tahle autobusová zastávka je kousek od mého oblíbeného místa!! Neváhala jsem a šla tím směrem.

O 10 minut později

Konečně jsem tady a zase vidím ten krásný pohled na celý Londýn. Chvíli jsem takhle stála a rozhlížela se, když v tom se za mnou ozvalo

,, Jsem rád že jsi přišla "

xxx

Tak co, kdo myslíte že by to mohl být?? Tahle chapter je spíš taková přemýšlecí a až na tu poslední větu se v ní vlastně vůbec nemluví. Ale potřebovala jsem sem něco takového dát. Doufám že se díl líbil a další zase zítra ;) Vaše Annie