The Dixon brothers

Prolog

Muž, který na hlavě neměl prakticky žádné vlasy, takže ani nešlo odhadnout jejich barvu, nakládal do velkého auta batohy nacpané k prasknutí. Byl to opravdu kus chlapa, ten, co nakládal zavazadla. Svaly, za které by se nemusel stydět ani samotný Rambo, se mu rýsovaly při každém pohybu. Nikdo by se s ním nechtěl dostat do křížku, protože by dostal pěknou nakládačku. Tohle bylo každému předem jasné. A navíc, podle starých jizev v obličeji a zamračeného výrazu si také každý domyslel, že naštvat tohohle obra nebude nic těžkého.

O přední nárazník auta seděl opřený ten druhý – muž podstatně nižšího a méně nabušeného vzhledu se světle hnědými vlasy ostříhanými na trochu delšího ježka. Svému staršímu bratrovi s nakládáním nijak nepomáhal, namísto toho bezmyšlenkovitě opakovaně zabodával čepel loveckého nože do hlíny vedle sebe a jeho zrak se upíral na křížek, narychlo vyrobený stlučením dvou dřevěných prkének dohromady, zabodnutý hluboce do země u malé hromádky čerstvě naházené hlíny.

Pořád měl tu scénu před očima. Ten okamžik, kdy vykoukl z okna a viděl, jak jeho a Merleův otec, ten zatracenej šmejd, ale vem to čert, leží na zemi, křičí z plných plic a u něj se válí někdo – nebo spíše něco – podivné, mrtvolné barvy pleti, a rve mu svými zuby maso z břicha. Nikdy se víc nebál, a že se předtím bál tolikrát. Když si Merle domů přitáhl ty své podělané kamarády z hospody, mezi kterými se nenašel jediný bez dýky dlouhé jako jeho předloktí. Ale tohle bylo mnohem horší. To ráno měl Merle více elánu. S otcovou loveckou puškou vyběhl z domu a začal do té věci pálit. Schytala tři kulky do hrudi, jednu do ramena a jednu přesně mezi oči, než konečně lehla, aby už se nepohnula. Merle potom padl na kolena, pušku položil vedle sebe, díval se na nebe pohledem, jako by proklínal Boha, ve kterého nevěřil, a pak se doplazil k otci, objal jeho mrtvé tělo a brečel. I když ho mnohokrát zbil, div že to Merle přežil. Ale teď brečel.

Pamatoval si také, jak se ani ne po hodině jejich otec proměnil v tu samou zrůdu, kterou Merle zabil – a šla po nich. Snažili se na ni mluvit, než jim došlo, že z jejich táty už v tom odporném tvorovi, který klapal zuby a natahoval po nich mrtvolné ruce, nezůstalo vůbec nic. Tentokrát stačilo jen jedno bodnutí nožem do hlavy – na nabíjení pušky a střílení tak trochu nebyl čas, když se netvor přiblížil tak, že se Merleovi už sápal po tričku – a bratrům došlo, že zabírá rána do hlavy. Že neumřou na nic jiného, než na rozbitý mozek, protože v nich pravděpodobně nic jiného živého nezůstalo. Alespoň na tolik živého, aby se mohli pohybovat. Rozhodně ne živého v tom pravém smyslu slova.

Obr, který právě naložil na nákladovou část vozidla svoji motorku Honda CB 750, se teď postavil vedle mladíka na zemi a povzbudivě ho udeřil sevřenou pěstí do ramena. Pak se k němu posadil.

„Daryle," oslovil ho pomalu. „Koukni, brácho, mě to taky sere. Jsem stejně smutnej jako ty, chápeš, co ti říkam? Ale musíme odsud. Musíme pryč, než těch zasraných hoven přijde víc. Máme všechno. No tak, zvedni se a pojď do auta. Odjíždíme."

„Mně je to, kurva, úplně u prdele," řekl Daryl nepřítomně. „Přišli jsme o tátu. Vím, jaký byl. Vím, co dělal a že jsme ho nesnášeli stejně jako on nás. Ale do háje... Teď už nemáme vůbec žádnou rodinu. Jenom jeden druhýho. To je v prdeli, brácho. A myslím, že svět jde do hajzlu, pokud to sám nevidíš. Mně je u prdele, co se stane dál. On to všechno uměl. Lovit. Bránit se. Mně je to fuk, ať si pro mě klidně přijdou, když se jim chce."

„Neblázni," konejšil bratra Merle. „Nemůžeš to vzdát. Musíš bojovat. Oba musíme. Nenecháme se přeci sežrat. I my umíme lovit, brácho. I my se umíme bránit. Jo, možná nemáme takovou letitou praxi, jako měl on, ale co, kurva? My to zvládnem. Společně. Jako dva bráchové, co ty na to?"