The Dixon brothers

Epilog

Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.

— Seneca, římský filozof

Přivezl ho sem, do Útočiště. Takový slibný název, který ve skutečnosti je tak hrozným místem. Místem, kterému nevládne nikdo jiný než Negan. Krutý muž v kožené bundě a s baseballovou pálkou omotanou ostnatým drátem. Muž, který to jistě nemá v hlavě v pořádku. To si o něm rozhodně myslel Daryl Dixon, ten, kterého sem Negan právě přivezl.

Jeho muži, Spasitelé, ho prováděli továrnou, která byla jejich místem, jejich domovem. Daryl si mohl prohlédnout všechno, možná ho Negan provázel schválně tím vším, aby se mu vysmíval. Velká hala, kde muži pracovali na tom, co bylo právě třeba, knihovnou, harémem. Tedy místností, kde bylo možná sedm mladých žen, se kterými se on pozdravil jako se svými manželkami.

Nakonec skončil zavřený v kobce, nebo mu to tak alespoň připadalo. Možná to byla úklidová místnost. Nebylo tu nic, než flekatá deka na studené zemi, a kýbl, který měl evidentně sloužit k uspokojení potřeb vyprazdňování.

Nechali ho tam ve tmě jen s tím kýblem a dekou.

První dny, první týdny se snažil se tomu vzpírat, udržet si zdravou mysl. Ale postupem času zjistil, že to nejde. Nejde to, když je tam celou dobu zavřený po tmě, a jen dvakrát za den se spustí z reproduktoru na chodbě ta hrozná odrhovačka, když někdo přijde, aby mu dal odporné jídlo a pití v hrnku, které smrdělo tak, jakoby do něj někdo nachcal. Možná nachcal. Většinou mu to nosil muž se zjizvenou tváří, ale občas, nejspíš, když on zrovna nemohl, přicházela jedna z Neganových manželek, mladá žena. Hodně mladá žena. Sotva odrostlé dítě. Její tvář mu byla snad trochu povědomá, ale se svým stavem mysli si nemohl být ničím jistý.

Uběhly tři měsíce, i když on sám vůbec neměl ponětí o čase, když se mu pode dveřmi objevil dopis. Dopis, ve kterém mu nějaká žena, která se ani nepodepsala, představila plán jeho útěku. Plán, který se on rozhodl uskutečnit.

Teď byl už venku, utíkal z Útočiště, co mu síly stačily. A najednou jen kousek za sebou uslyšel ženský výkřik.

„Ne!"

Ohlédl se včas, aby viděl, že je to žena, která mu občas nosila to jídlo a pití, když nemohl ten zjizvený muž, který se podle toho, co Daryl zaslechl, jmenoval Dwight. Viděl, že na něj mířil jeden ze Spasitelů, kterého neznal jménem, a vystřelil po něm z pistole, ale žena mu s tím výkřikem skočila do rány a zachránila Daryla před jistou smrtí. On vytáhl bleskurychle kuši, kterou si po cestě z toho místa uzmul zpět, a prostřelil tomu muži hlavu.

Nikdo jiný tu nebyl, nikdo jiný už ho nepronásledoval. Doběhl teď tedy k ženě, která ležela na zemi a lapala po dechu, protože jí muž prostřelil plíci. Klekl si k ní a podepřel jí hlavu, kterou si položil na svůj klín. Žena, která byla vlastně ještě dítětem, se na něj dívala a trochu se usmívala. Pořád nevěděl, odkud mu může být tak povědomá.

„Proč?" zeptal se jen, trochu šeptem.

Proč pro něj žena, kterou vůbec neznal a která nejspíš vůbec neznala jeho, chce umřít, a také umře, protože on jí nemá jak pomoci? K jeho překvapení k němu natáhla ruku a pohladila ho po tváři, jako kdyby hladila milence nebo syna. Někoho velmi blízkého.

„Protože superhrdinové neumírají."

Byla to poslední slova, která ze sebe dokázala vypravit, než zavřela oči, ruka jí klesla a ona vydechla naposledy. Poslouchal je a najednou si vzpomněl. Ty jsi můj superhrdina, řekla mu. A ze všech nejoblíbenější. Superhrdinové neumírají. Nepotřeboval ani vidět to jméno vytetované na jejím zápěstí jeho vlastním, trochu kostrbatým písmem. Najednou věděl bezpečně, proč mu ta tvář přišla tolik povědomá. A sklonil se k dívce, k té chladnoucí, mrtvé dívce, aby ji políbil na čelo.