The Dixon brothers

3. kapitola: Daryl: Kudy se dát

Procházeli jsme se u stánků a probírali se davem lidí. Jakoby se všichni posrali, nebo co. Asi si myslí, že je tohle náš poslední den na zemi. Možná je. Nikdo neví, co nás čeká. Myslíme si, že máme ještě spoustu času, ale co my víme, co bude třeba za pět minut? Připadáte si teď bezpečně? Říkáte si, že za pět minut se vám nemůže nic stát? Že sedíte na gauči, koukáte na nějakej trapnej seroš a baštíte chipsy? A co když se vám jeden chips šprajcne v krku? Co když ho nedokážete spolknout ani vydávit? Co když za pět minut - možná ani ne, tady už nebudete?
Co když vlezu na tuhle horskou dráhu a v té největší rychlosti vykolejíme?

„Tak už nezdržuj a pojď!" Strkala do mě Daisy a cpala mě na sedačku ve vozíku.

Merle si k sobě svoji milou blondýnu přitáhl a dlouze a vášnivě ji políbil, než se otočil dozadu na mě.

„Jsi sráč. Zdržuješ, víš o tom?" Daisy se zasmála a ohlédla se na mě taky. Jenže už to nebyla ona. Ne stejná. Už to nebyla ta holka, se kterou Merle šukal a kterou jsem já tajně miloval. Byla to ohavná zrůda s s cáry masa mezi zuby. A já si uvědomil, že Merle je mrtvej. že mu z ramene tryská krev a že ta potetovaná teď už zrůda mi právě žere bráchu.

„Daryle?" Otevřel jsem oči a podíval se na dívku, která přede mnou stála. Malá holka s rozčepýřenými vlasy a ubrečenýma očima. Chvíli jsem si nebyl jistej, kde jsem a co se stalo. A kdo je ona. Pak mi to došlo.

„Stephany," řekl jsem, když jsem si uvědomil její jméno.

Zaposlouchal jsem se, jestli neuslyším mrtváky, ale do chaty se nikdo nedobýval. Ohlédl jsem se k oknu. Ještě byla tma jako v ranci.

„Proč nespíš?" zeptal jsem se trochu otráveně. Já bych spal, až bych brečel.

Zatím mlčky si vlezla vedle mě na rozložený gauč, schoulila se u mě a položila si hlavu na mojí hruď. Přikryl jsem nás peřinou.

„Měla jsem zlý sen," zašeptala a já si všiml, že brečí.

„Jo," řekl jsem já a pohladil ji po rozcuchaných blonďatých vlasech dlouhých po ramena. „Já taky."
○○○

Probudil jsem se jenom chvíli před ní. Stihl jsem akorát tak dojít k lednici a otevřít ji. Už nesvítila. Vyndal jsem trochu teplou krabici mléka a uslyšel za sebou, jak se Stephany zvedá z naší provizorní postele. Napil jsem se.

„To mlíko je ještě dobrý," poznamenal jsem. „Dáš si snídani?"

Přikývla, takže jsem jí i sobě nasypal do misky lupínky a zalil je zbývajícím mlékem. Potom jsem misky položil na stůl i se lžícemi a vyzkoušel jsem pustit vodovod, ale už jsem se dočkal jen několika kapek. Všechno se přes noc už vypnulo. Takže na ranní kávu můžu zapomenout.
V jedné ze skříní jsem našel balení neperlivých vod. Otevřel jsem jednu lahev a nalil nám do sklenic. Jedli jsme mlčky, stejně jako jsem dával nádobí do dřezu. Proč ho tam dávám, když ho nikdo neumyje? Asi starý dobrý zvyk. Zvyky jsou důležitý. I když některý jsou k hovnu, v týhle době. Potom jsem složil gauč, ustlal postel, kde spala Stephany, oblékl jsem si vestu a hodil si na záda batoh. Potom jsem vyrazil ke dveřím.

„Opravdu musíme odejít?" pípla Stephany. „Já je nechci zase potkat. Nechci, aby mě nějaký kousnul. Nebo tebe. Kdo by se o mě potom staral?" Podíval jsem se na ni.

„Musíme. Jednou by nás tady zaslechli, dobili se sem a stejně by nás tu zabili. A pak... musím prostě najít bratra. To je pro mě ta nejdůležitější věc na světě, chápeš?" Přikývla.
○○○

Za pomocí Stephany jsme se nějakým způsobem dostali na silnici. Já se snažil promítnout v hlavě, jakým směrem jsem běžel od našeho auta, a na jaké straně mám tedy hledat Merlea a naše auto. Naštěstí jsem si brzy ověřil, že jdeme správným směrem, protože jsem narazil na tu spoustu mrtvých chodců, co jsme potkali s bráchou. Rozběhl jsem se tam.

„Daryle!" zakňourala Stephany vystrašeně a já se na ni ohlédl.

„Neměj strach. Ti už jsou mrtví. Jakože opravdu mrtví. Ti už nevstanou." Po tom ujištění jsem doběhl ke hromadě těch těl.

Prohlédl jsem pečlivě každou mrtvolu, jestli v ní Merlea nepoznám. Stephany stála kousek ode mne a jen přihlížela. Jasně, co jiného by měla dělat? Mého bratra neznala a nemohla mi ho tedy ani pomoci hledat. Merle tu nebyl. Oddychl jsem si, i když to klidně mohlo znamenat, že třeba zemřel o pár metrů dál. Ale měl jsem naději, že přežil. Zmizely i ty kanystry s benzínem. Někdo je mohl odnést, jasně, ale taky je mohl vzít Merle k autu. Takže jsem se rychle vydal tím směrem a v tu chvíli úplně zapomněl, že za mnou běží Stephany.

Brzy jsem našel auto. Kanystry naložené, jeden z nich prázdný. Když jsem nakoukl do auta, ukazatel mi hlásil, že je plná nádrž. Klíčky pryč - samozřejmě, Merle je má u sebe - na korbě všechno, co tam naložil. To byla rozhodně dobrá zpráva. Kdyby naše auto objevil někdo jiný, zmizela by aspoň motorka a jídlo. Ale bylo tu všechno. Všechno kromě mýho zatracenýho a ztracenýho velkýho bráchy. Otevřel jsem dveře auta na straně spolujezdce. Byly tu jen dvě místa, samozřejmě, protože zadek zabrala korba, ale to nevadilo. Holt potom pojedeme se Stephany na klíně.

„Vlez si dovnitř a zůstaň tam," přikázal jsem jí.

Udělala, co jsem jí řekl a já jí nabídnul čokoládovou tyčinku, kterou jsem našel v karavanu jejích rodičů. Naložil jsem na auto ještě batoh a připravil si do ruky svůj nůž.

„Kam chceš jít?" zeptala se Stephany vystrašeně. „Ty mě tu snad necháš? Myslela jsem, že půjdu všude tam, kam ty! Přísahals!"

„Já tu přísahu neruším," zavrtěl jsem hlavou. „Ale potřebuju, aby se ti nic nestalo. Ty tu počkej. Já se vrátím i s bratrem."

Po těch slovech jsem se otočil a vydal zpátky do lesa, aniž bych měl nejmenší ponětí, kde bráchu mám.

Být Merle, kde bych asi při zombie apokalypse hledal svýho věčně strachy podělanýho mladšího bráchu?