The Dixon brothers

12. kapitola: Stephany / Daryl: Navždy pod kůží

Stephany

„Merle! Merle!" křičela jsem, ještě pořád jsem to zkoušela, zatímco jsem skopávala chodce kolem sebe na zem, abych jim mohla probodnout hlavy. Padali k zemi jako domino, což mi pomáhalo, protože jeden zpomaloval druhého.

Merle Dixon byl zatracený zmetek. Když jsem se podívala jeho směrem, když jsem si trochu vyčistila cestu, byl už dávno někde pryč. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Přicházeli další chodci. Musela jsem přemýšlet rychle, pokud jsem se odsud chtěla dostat živá.

Flashback
Společně jsme zabili šest chodců, Daryl je skopl k zemi a já jim prohnala čepel hlavou.

„Jsi malá, Steph," řekl mi. „Nedosáhneš jim na hlavu jen tak. Když je chceš zabít, musíš je nejdřív dostat k zemi. Neumí držet rovnováhu, takže do nich stačí jen trochu strčit a oni poletí k zemi. Ale musíš být rychlá. aby tě nechytili za ruku, nepoškrábali tě nebo si tě nepřitáhli k sobě, aby tě kousli. Nesmíš na to zapomenout."
„Já vím," řekla jsem a přikývla.

„A když jich bude moc... víš, co musíš udělat?"

„Zavolat tě?" odtušila jsem.

„Možná tady vždycky nebudu," zavrtěl hlavou a rozřízl břicho chodce, u kterého jsme seděli. „Když jich bude moc, rozřízneš jejich tělo, pomažeš se jejich vnitřnostmi a krví, a oni tě neucítí. Když se budeš pohybovat dost pomalu, jako oni, a nebudeš mluvit, budou tě považovat za jednoho z nich, a ty prostě jen projdeš skrz. Ale stejně nikdy neztrácej svoji zbraň. Pamatuj, že je to tvá jediná jistota."

Vzpomněla jsem si, co mě Daryl naučil. Nádech, výdech. Kleknout k tělu. Rozříznout břicho. Vytahovat vnitřnosti a začít si je patlat na tělo. Kdybych to už jednou nezažila, asi bych se pozvracela. Naštěstí jsem to dokázala i bez toho. Za krátkou chvíli už jsem se šouravým krokem procházela mezi mrtváky a v klidu hledala cestu ven z té vřavy.

Daryl

„Vstávej."

Tentokrát jsem to byl já, kdo měl možnost si kopnout do bratra. Bylo brzy ráno, sotva vycházelo slunce. Merle něco zamumlal a přetočil se na druhý bok. Kopl jsem ho silněji. Otráveně vylezl ze stanu a podíval se na mě. Než stihl říct jediné slovo, vrazil jsem mu takovou ránu pěstí, že se ještě ve své rozespalosti svalil k zemi. Chtěl se zvednout, ale já ho přisedl a mydlil jsem ho hlava nehlava, dokud mě ze sebe neskopl, nezalehl mi nohy nepřišpendlil ruce k zemi. On sám se mě nepokusil praštit. Mladší bratr pro něj byl svatej.

„Co ti přelítlo přes nos, brácho?!" zeptal se naštvaně a odplivl do trávy krev.

„Jsi lhář! Tys ji tam nechal! Nechal jsi tam Stephany umřít!" Merle si povzdychl.

„Neříkej, že ta blonďatá kunda se odvážila promluvit. Řekl jsem jí jasně, že ji zabiju, jestli..."

„Nezabiješ," řekl jsem, stále v jeho sevření. „Na to, abys někoho zamordoval přímo, nemáš koule." Nepraštil mě, ale další trochu krve mi tentokrát plivl do tváře.

„Aby ses ještě nedivil."

„A nezabiješ ji i proto, že odjíždíme. Ty mě totiž vezeš do Atlanty, abys mi ukázal, kdes ji nechal. A já ji najdu."

Ze stanu vylezly Amy s Andreou. Můj... rozhovor s bratrem je nejspíš vzbudil. S Merlem jsme se na ně podívali, ale neříkali jsme nic.

„Daryle, to je šílený," řekla Andrea. „Nemůžeš přeci čekat, že tam ještě bude, pokud přežila."