The Dixon brothers

8. kapitola: Daryl: Sami

Uběhl týden od chvíle, co jsme sem přišli. Lidé tady nám rychle začali věřit. No, Dawn moc ne, pořád ve mně a Merleovi viděla dva grázly. Což jsme, co si budem. Ale nejsme až takoví grázlové, abychom Stephany zabili rodiče a přinutili ji se k nám přidat. O něčem takovém ji přesvědčit by se nám stejně nikdy nepovedlo, protože Steph je možná malá, ale rozhodně není blbá. Pokud jsem chtěl blbou malou společnici, měl jsem líp hledat. Ne. Nechtěl jsem a nechci blbou společnici. Jsem spokojený, že jsem našel a zachránil zrovna ji. Merle má sice každou chvilku nějaký kecy, utahuje si ze mně a vysmívá se mi do pedofilů, ale já ho neřeším. Ať si říká, co chce.

Spal jsem a vzbudila mě zrovna Stephany, která se mnou třásla.

„Daryle, Daryle!"

„Mhmmm. Dej mi svatej pokoj, prcku."

„Daryle, jsme obklíčený..." Otevřel jsem oči.

„Cože jsme?" zeptal jsem se. „Jako mrtvýma?" Přikývla.

„Dawn říká, že musíme zmizet. Je jich strašně moc. Jsi poslední, kdo ještě spí. Dělej, pohni!"

Zvedl jsem se a začal jsem se oblékat. Kalhoty, tričko, boty...

„Hejbni kostrou!" popoháněla mě Steph.

„Prosím tě jo," zabručel jsem, podíval jsem se na ni a pak na pyžamo pohozené na její posteli. „A už sis zabalila? Možná by ses na to měla vrhnout, namísto toho, abys mě peskovala jak malý děcko." Trochu jsem se vytočil, ale evidentně to fungovalo. Nechala mě totiž na pokoji, abych si sbalil věci do batohu, a sama udělala to samé se svými vlastními věcmi. Potom jsme se konečně oba vydali do hlavní haly, kde na nás všichni čekali.

„Á, přivítejte Šípkovou Růženku!" zakřičel radostně Merle.

„Drž hubu," zamračil jsem se na něj.

„Jo, drž hubu!" přidala se ke mně Amy, která mě měla bůhví proč docela v oblibě ale tentokrát to nebylo kvůli tomu, aby se mě zastala. „Jestli budeš takhle hulákat, Merle, tak nás ti chodci uslyší!"

„Ti o nás stejně ví, holubičko," odpověděl Merle pohotově. „A rád bych odsud už vypadnul, kdyby nebyl můj bráška líný vstávat."

„Čekáme snad ještě na někoho?" odsekl jsem. „Nejdřív plná huba keců a pak tady jenom tupě stojíme. Tak jdeme, ne?"

Merle se na mě zamračil, ale měl jsem pravdu. Takže se šlo. Všichni ozbrojení jsme vyšli zadním východem do ulic. Chodci si naštěstí vybrali hlavní vchod, ale i tady jich bylo požehnaně. Stephany se mě snažila držet za ruku, a drželi jsme se více méně všichni u sebe, abychom na sebe neustále viděli. Pak mě překvapil chodec, co se ke mně přihnal zezadu. Všiml jsem si ho a uhnul v poslední vteřině, ucuknul jsem rukou, na kterou už mi odkaply smrduté sliny toho chodce. Tak moc jsem byl blízko kousnutí. Přišlo mi, že je tady těch chodců najednou strašně moc a já už neměl čas ohlížet se na zbytek skupiny, prostě jsem se snažil probojovat se tou hordou někam pryč. Utéct. Snažil jsem se dostat až k našemu autu, které jsme nechali zaparkované ve dvoře muzea. Zabralo mi to tak třikrát víc času, než kdyby tu nebylo tolik těch hnijících zmrdů, ale dokázal jsem to. Dostal jsem se až k autu, od kterého jsem naštěstí teď měl klíčky já, protože na poslední výpravu za zásobami jsem jel já. Ale i když jsem odemknul auto, dveře se zasekly a odmítaly se otevřít.

„Kurva!" zaklel jsem a zneškodnil dva nejbližší chodce. Nevšiml jsem si ale třetího, který se zákeřně plížil zezadu a podařilo se mu strhnout mě na zem. Ležel mi na zádech a já se ho ze sebe snažil skopnout, než se mi zakousne do zátylku, ale měl jsem k němu špatnej přístup. Tohle je můj konec. Brácho, Stephany, měl jsem vás fakt moc rád...

Ozvalo se vlhké bodnutí a na mě se vylily tělní tekutiny z mrtvoly.

„Vstávej!" Andrea odkopla chodce, vytáhla mě na nohy a strčila mě do auta za volant, protože Amy zatím otevřela dveře. Nasoukaly se se mnou na jedno sedadlo a zabouchly dveře.

„Kde jsou ostatní?" zeptal jsem se zmateně. „Merle, Stephany, Dawn a prostě všichni?"

„Ztratili se nám," vysvětlila překotně Andrea.

„Jeď, prosím tě, jeď!" žadonila Amy a brečela.

Měly pravdu. Nemohli jsme čekat, jestli někdo přijde. Taky mohli být všichni do jednoho už mrtví, protože chodců bylo tolik, že bych je nespočítal. Musel jsem jen doufat, že třeba nejsou, a že na ně narazíme po cestě z Atlanty. Vyjel jsem na ulici a srazil několik mrtvol. Potom jsem dupl na plyn, až motor zaplakal, a vyrazil jsem pryč. Samozřejmě jsme se celou dobu rozhlíželi do ulic, jestli neuvidíme někoho z nás - živého, pokud možno, ale přes tu vřavu jsme moc nikoho neviděli. Až když už jsem skoro vyjel z města, jsem zahlédl u krajnice Merlea. Zajel jsem k němu a přibrzdil, on probodl hlavu chodci a naskočil na korbu.

„Jeď!" zařval na mě a já zase vyrazil až pryč z Atlanty, pryč z ulic přeplněných mrtvými.

„Kde je zbytek?!" ptal jsem se.

„Nevím! Byl jsem jen se Stephany, zbytek jsem už neviděl!"

„A kde je?!" Začal jsem trochu panikařit. „Kde je Stephany, když byla s tebou?!"

„Tvá holka to nezvládla, brácho. Rozervali ji na kusy před mýma očima. Ještě teď slyším v hlavě, jak volala moje jméno. Ale už jsem nemohl nic dělat."

Andrea zalapala šokovaně po dechu, mně vytryskly slzy a Amy se rozbrečela hysterickým pláčem a objala mě, takže jsem div nesjel ze silnice. Nedokázal jsem uvěřit tomu, že je Stephany mrtvá. Ale ať byl Merle jakýkoliv, nikdy by mi nelhal.