The Dixon brothers

22. kapitola: Merle: Vítejte ve Woodbury

Nevím vůbec, jak dlouho jsem byl venku a jak dlouho bych tam ještě zůstal, kdyby za mnou nepřišel Philip. Překvapeně jsem se na něj podíval, že mě hned nepraštil, ale on se trochu pousmál a sednul si vedle mě.

„Ty... Merle... Promiň." Povytáhnul jsem obočí a on se uchechtnul. „Jo, já vím. Překvápko. Já... podívej, vím, že je Penny mrtvá. Nějaký svině jí vystřelili vnitřnosti z břicha. Vím, že ji zabili."

Nerozuměl jsem tomu a vrhnul jsem na něj takový ten pohled, který ten význam přímo řval. Pokrčil rameny.

„Víš, je to má dcera. A Brianova neteř. Oni dva jsou poslední rodina, co mi zbyla. Nemůžu už ztratit ani jednoho z nich."

„Jenže Penny..." Nedořekl jsem to. Neměl jsem na to sílu a on mě ani nenechal.

„Já vím," řekl totiž. „Je mrtvá. Ale pořád tu je. A... Asi ještě nemám sílu to ukončit."

„Stačí říct."

„Ne," řekl a zavrtěl hlavou. „Ne... Musím to být já. Musí to být její táta. I když vím, že jí už je to jedno. Ale pro můj pocit... Musím to být já. Až se na to budu cítit, budu to já."

„Nebojíš se, že si jednoho dne nedáš dost pozor? Nebo Brian nebo Bob? Že někoho z vás pokouše?"

„Jasně že jo. Ale to mě nepřesvědčí, abych to udělal, nebo to povolil někomu jinýmu." Zvedl se a podíval se na mě. „Abych nezapomněl. Odcházíme. Právě teď. Máme už sbaleno. Myslel jsem, že bys možná chtěl jít s námi. Promysli to."

Rozmýšlení se mi netrvalo příliš dlouho. Byl jsem rád, že nebudu na světě sám. Když už jsem přišel o svého bratra, byl jsem rád, že jsem našel nějaké lidi, kteří mě i přes naše neshody zvou mezi sebe. Neexistovala možnost, že bych tu nabídku nepřijal. Když mě Penny začne už hodně štvát, prostě ji odstřelím a odejdu, nebo zabiju i Briana s Philipem a zůstanu s Bobem, jediným vážně rozumným chlapem z téhle skupiny, ale do té doby s nimi půjdu. Protože je to lepší, než být úplně sám. Zvedl jsem se tedy, vešel do jeskyně a jen na Philipa kývnul, jako že jdu s nimi.

Když jsme měli slunce nad hlavou, už jsme byli na cestě. Philip vedl Penny na řetězu, na hlavu jí nasadil pytel, takže když nás neviděla, za chvíli se zklidnila a nechala se v klidu vést, aniž by na někoho z nás útočila. Vážně blbý stvoření, ti chodci. Stačí je oslepit a zkrotnou jako beránci.

Moc jsme nemluvili. Snažili jsme se co možná nejvíc ujít, najít nějaké místo, kde by se dalo fungovat, a ne se vysilovat mluvením, když to není nutné. Po cestě jsme kosili chodce, co se nám připletli do cesty, ale na živé lidi jsme nenarazili.

Narazili jsme ale na malou chatku, když už se pomalu blížil večer. Vešli jsme dovnitř a ujistili se, že je tam bezpečno. Philip přivázal Penny a my si konečně na chvíli sedli a snědli jsme trochu sušeného masa z našich batohů. Od rána jsme totiž nejedli.

„Měli bychom jít ven, než se úplně setmí," navrhl jsem. „Zjistit, jestli na někoho nenarazíme."

„Souhlasím," přikývl Bob. „Půjdu s tebou."

„Dobrý nápad. Běžte, s Brianem a Penny tu zůstaneme."

Philip nás poslal, tak jsme šli. Procházeli jsme lesem asi dvě hodiny. Už jsme se chtěli bez úspěchu vrátit, když před námi z přítmí vyrostly vysoké hradby. S Bobem jsme se na sebe podívali. Tak můžou být lidé. To je naše šance. Vyrazili jsme rychle ale ostražitě blíž.

„Zvedněte ruce nad hlavu, ať na ně vidím!" ze shora od hradeb se ozval mužský hlas a ta osoba na nás posvítila baterkou.

Zdvihli jsme ruce přesně jak muž chtěl.

„Jména!" zavelel.

„Bob Stookey!"

„Merle Dixon!"

Muž se díval do nějakých desek a ty potom zase sklidil.

„Nejste na seznamu obyvatel."

„Nejsme odsud," řekl jsem. „Hledali jsme lidi. Můžeme dovnitř?"

„Je vás víc?"

„Ano. Dva další přátelé," řekl Bob. „Bratři Philip a Brian Blakeovi."

„Poradím se s ostatními. Počkejte tady."

Muž ze svého stanoviště zmizel a nám nezbývalo, než čekat. Zatímco byl pryč, Bob se na mě trochu usmál.

„Co myslíš?" zeptal se.

„Těžko říct. Uvidíme, až budeme vevnitř."

Netrvalo to dlouho, než se otevřela brána. Ven vešel muž, podle hlasu ten, co stál na hlídce.

„Poradil jsem se s ostatními. Jeden z vás půjde pro vaše přátele, druhý půjde se mnou. Budeme vás čekat."

Bob se nabídl, že půjde pro Briana s Philipem, já jsem vykročil k tomu muži. Provedl mě branou a konečně mi podal ruku.

„Jsem Charlie Ford. Omlouvám se, že to bylo takové drsné přivítání. Nevěříme moc cizincům."

„Merle Dixon, znovu." Stiskl jsem jeho ruku. „Rozumím. Ale nakonec jste nás pustili dovnitř. Proč?"

„Protože jsme lidi. První ale poputujete do karantény. Musíme zkontrolovat, jestli nejevíte známky onemocnění. Nechceme tu mít žádné mrtvé."

Trochu se mi to příčilo, nepřišli jsme sem, abychom byli někde zavření, ale musel jsem uznat, že má pravdu. Ten postup s karanténou byl maximálně rozumný.

„Dobře – veď mě," řekl jsem.

Charlie mě vedl ulicemi kolem rodinných domků. Takových těch rodinných domků, co mají přede dveřmi záhonky a v oknech záclony. Vypadalo to tu jako předtím, než se svět zesral.

„Bydlí tu hodně lidí?" zeptal jsem se ze zájmu.

„Asi padesát. Náš vůdce, Peter, se chce dopracovat až ke stovce. Že se stovkou lidí už jde docela dobře splodit dostatek nových generací na to, abychom zase zaplnili svět živýma."

Dovedl mě až k jednomu domu, na kterém byl visací zámek.

„Dokud nebudeme vědět, že jste v pořádku, nebudete se tu moc volně pohybovat. Budeme za vámi chodit několikrát denně. Lékař, nebo vám prostě budeme nosit jídlo. Až si budeme jistí, že jste v pořádku, sundáme ten zámek."

Co jsem mohl dělat? S povzdychem jsem vstoupil dovnitř a ještě se na něj ohlédl.

„Kde to vůbec jsme?" zeptal jsem se.

„Říkáme tady tomu Woodbury. Máme generátory. Fungujou světla, lednička i televize. Je tam fůra DVD a taky herní konzole. A taky nám tu teče teplá vody. Sprcháč a šampón je v koupelně, to samý ručníky."

„To zní jako ráj." Zasmál se.

„Ta karanténa už nezní tak zle, co? Dobrou noc."

Potom se za Charliem zavřely dveře, uslyšel jsem, jak zamyká, a osaměl jsem. Rozsvítil jsem světlo a koukal na lustr jako na zázrak. Pak jsem se vydal hledat koupelnu. Vážně, vážně potřebuju horkou sprchu.