The Dixon brothers

1. kapitola: Daryl: Ztracen, ale ne sám

Téměř bezmyšlenkovitě jsem vrazil čepel svého loveckého nože do první obludné tváře, která se přede mnou objevila. Byl to muž, pravděpodobně staršího věku, protože už měl bílé vlasy. Měl napůl roztržený krk, takže jsem se až divil, že ještě hlava s tělem drží pohromadě. Z ramen mu visely cáry masa a on po mně klapal černými zuby. Z celé té bytosti na mě vanul odporný zápach hniloby. Mrtvolák zachrčel, naposledy po mně natáhl ruce a padl k zemi. To už po mně ale šli další, byla jich spousta, a zatímco jsem se je snažil zabít, couval jsem, aby na mě nemohli. Většina mrtvoláků zůstala u mého bratra, takže jsem si mohl oddychnout, ale pak jsem, když mi přede mnou zbývali už jen tři parchanti, zaslechl šouravé kroky a hlasité chrčení. Dal jsem se na útěk jediným směrem, kterým jsem mohl, aniž bych jim vběhl do náruče. Do lesa, pryč od jediného člověka, kterého na tomhle světě ještě mám.

○○○

Neměl jsem nejmenší ponětí, kde jsem, když jsem se konečně zastavil. Zadýchaný jsem padl na kolena a mohl jsem jen doufat, že teď tu žádný mrtvolák není. Snadnější oběť by nenašel, byl jsem totiž s energií natolik u konce, že už bych se ani nemohl bránit. Nevím, jak dlouho jsem jen klečel v mechu, než jsem se zvedl, odhodlán jít dál. Ohlédl jsem se směrem, odkud jsem sem doběhl. Merle to jistě zvládl. Chtěl jsem se tam vrátit, ale říkal jsem si, že ještě počkám. Nerad bych znovu vběhl do té vřavy. Povzdychl jsem si a rozhlédl jsem se kolem sebe. Nebylo tu nic výrazného, co by upoutalo pozornost. Jen stromy, kam mé oko dohlédlo. Pevně jsem sevřel nůž a vydal se přímo za nosem.

Strávil jsem dvě hodiny cestou lesem. Potkal jsem mrtvoláky – někteří byli osamocení, jiní v menších skupinkách o třech až pěti jedincích – a střídavě jsem byl nabit optimismem s přehnaným sebevědomím o tom, jak jsem nejúžasnější chlap na světě a jak to všechno s přehledem zvládnu, a utápěný v depresích s tím, jak jsem vlastně vrah, i když oni jsou také, a že tedy nejsem o nic lepší, a hlavně že jsem se nevrátil pro bráchu a toho mohli klidně zabít, a mně by to bylo jedno. V takových chvílích jsem si vždycky našel nějakou bezpečnou kotlinu ve velkém kmeni stromu, kde jsem se vybrečel jako dítě. Jako teď. Seděl jsem zrovna v jednom vykotlaném dubu a hlavu jsem skrýval v dlaních.

„Všechno se posralo..." šeptal jsem sám sobě. „Všechno je v totální prdeli... Tohle je zkurvenej konec světa... Nemáme žádnou šanci tuhle posranou situaci zvládnout."

Nevím, jak dlouho bych tady seděl, kdybych to nezaslechl. Ten zoufalý pláč, to volání o pomoc. Jen pomyšlení na to, že nejsem jedinej, kdo přežil ty sračky, mě plně vzchopilo. Vzal jsem nůž a rozběhl jsem se směrem, odkud jsem slyšel volání.

Byli tam dva mrtvoláci a před nimi holka, sotva dvanáctiletá, která brečela, řvala na celý kolo a couvala před stvůrami dozadu, dokud nenarazila na strom. Tam začala pomalu, ale jistě propadat panice, třásla se a vzlykala, bušila pěstma do kmenu a byla tak otupělá hrůzou, že strom nedokázala ani obejít. Nevím, co mě to popadlo, ale zahvízdal jsem. Obě ohavné mrtvé držky se otočily mým směrem a mrtvoláci se ke mně za hlasitého audia šourali, připraveni dát si mě k odpolední svačině. To tak, vy čuráci, pomyslel jsem si a oba jsem zneškodnil pevným zásahem nože do lebky. Dívka se pořád třásla, ale už naštěstí aspoň neječela, a upírala na mě oči rozšířené hrůzou.

„Hej, holka, seš OK?" zeptal jsem se jí.

Trhaným pohybem přikývla. Zůstal jsem stát a díval jsem se na ni, jak ji pomalu přechází šok, ona se odlepuje od stromu a jde ke mně. Tak nějak jsem čekal, že zaslechnu něco jako „děkuju", což by docela připadalo v úvahu, ale ona se jen zastavila nad těmi mrtvolami a pozorovala je.

„Snažili jsme se utéct," povídala. „Jsme pátým dnem na cestě. Včera jednoho zabili. Ale on je poškrábal. Máma s tátou říkali, ať si nedělám starosti, že to nic není a že to ani nebolí. A pak se z nich stalo tohle." Rozbrečela se.

„To se stává," odpověděl jsem. „Podívej se kolem sebe, vzpomeň si na ty, co jste viděli. Stalo se to každýmu."

Věděl jsem, že bych mohl bejt víc empatickej, že bych ji mohl obejmout a utišovat, ale já prostě neviděl jedinej důvod, proč bych se tím měl obtěžovat. Tu dívku jsem neznal, prostě jsem jí jen zachránil život. Konec šmitec, víc mě nemusí zajímat. Obešel jsem ji a zamířil k bílému karavanu, který jsem zahlédl kousek odtud mezi stromy. Musel jim patřit. Slyšel jsem, jak se přeživší za mnou zvedla a klopýtla mým směrem. Ohlédl jsem se a spatřil jsem ji na zemi, kam sebou žuchla. Nepronesl jsem ani slovo.

„Kam jdeš?" ptala se mě. „Nenechávej mě tady, prosím!"

„Neřvi tak, přilákáš další," odsekl jsem jí. „Kam jdu? Věř mi, že sám nevím, aspoň pokud to myslíš v pohledu širší budoucnosti. Ale pro teď jdu támhle," mávl jsem rukou ke karavanu.

„Zjistit, jestli tam není něco k jídlu. Chcípam hlady."

„To je náš karavan," řekla a tím potvrdila to, co jsem už stejně předem věděl. „Jak víš, že tě tam pustím?"

Pobaveně jsem se usmál. „Tak podívej, zlato. Zachránil jsem ti život. Myslím, že se to tak nějak nabízí." Zamyslela se.

„Fajn," připustila nakonec. „Ale až tam skončíš, vezmeš mě s sebou. Kamkoliv budeš chtít jít, půjdu s tebou."

Věděl jsem, že mě to děcko bude jen zdržovat, ale neměl jsem jinou možnost, než souhlasit. Jasně, Merle by řekl „tak jo, půjdeš se mnou" a pak by jí utekl. Ale já nejsem jako Merle. Když dám slovo, tak ho držím.

„Přísaháš, že půjdu s tebou?" ujišťovala se u dveří karavanu.

„Přísahám." Teď už jsem nemohl couvnout.

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Dívka mě následovala, jako by se bála, že ji vykradu. Vlastně, přesně to jsem měl tak trochu v plánu, že jo, ale to je přeci fuk. Stejně se bude táhnout za mnou jako smrad. Rozhlédl jsem se. Byla tu spousta věcí. Ti lidé odjížděli s tím, že se nebudou mít kam vrátit. Byly tu zbraně a všechny potraviny, na které si člověk vzpomene, ale také knihy a videohry. Bylo tu všechno, aby se necítili tak, jak by měli. Chtěli zapomenout na realitu. Na to, že jsou v prdeli. Pravděpodobně měli heslo „když mám chcípnout, aspoň si to budu užívat", nebo tak něco. Přešel jsem ke skříni, sebral velký batoh, který vedle ní ležel, a zkontroloval ho. Byl prázdný, takže jsem do něj začal házet jídlo ze skříně, která sloužila za spíž. Mlíko v prášku, kafe, čaj, sušený maso, taky nějaký energetický tyčinky a čokoládu. Do kapsy kalhot jsem si vysypal hrst ovocných bonbonů.

„Proč nevezmeme karavan s sebou?" ptala se holka. „Nemusel bys to všechno tahat."

„Dělá moc velkej hluk," opáčil jsem.

V podstatě to byla pravda a mě napadlo, že vetší hluk jen přiláká mrtvoláky, o který jsem neměl dvakrát valnej zájem. A taky si nejsem se řízením karavanu dvakrát jistej a nerad bych se vyboural, zabil ji nebo sebe. I když by to možná byla lepší smrt, než co nás zcela jistě čeká venku. Ale já se nehodlal vzdát. Musím najít bráchu, a protože jsem teď někde, a já vůbec nevím kde, a pokud Merle přežil, z toho místa už určitě někam odjel, bude to trvat nějakou dobu. A já to aspoň do té doby musím zvládnout. Přesunul jsem se ke zbraním. Vzal jsem tři poloautomatické pistole a pár krabiček nábojů navíc. S jednou pistolí v ruce jsem se otočil na dívku za mnou.

„Umíš s tím střílet?" Zavrtěla hlavou a já si povzdychl. „Podívej. Tohle je spoušť, tímhle míříš na hlavu mrtvákům. Pak stačí tu páčku pod tvým prstem zmáčknout a bude to střílet, je to jasný?" Přikývla.

„Mířit na hlavu..." zopakovala si pro sebe. „Mimochodem, já jsem Stephany... Nicholsonová," řekla a natáhla ke mně ruku, kterou jsem stiskl.

„Daryl Dixon."