The Dixon brothers

20. kapitola: Merle: Mluviti stříbro, mlčeti zlato

Ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul. Ale nebyl jsem jediný, všichni jsme spali. Samozřejmě všichni až na Penny, která pečlivě hlídala... Rád bych řekl, že nás před chodci, ale ona prostě jen hlídala nás. Čekala, až někdo přijde moc blízko, aby si dala do nosu. Proč mám ten pocit, že jsem jedinej, kdo si to uvědomuje, a to ty lidi znám pár minut?

Vzbudil jsem se jako poslední. Musel jsem spát dlouho. Slunce bylo vysoko a do jeskyně se zrovna vracel Philip, který si přes rameno nesl na provázku pár zajíců. Usmál jsem se.

„Teď vypadáš úplně jako můj bratr," řekl jsem.

„Taky lovil ušáky?" zeptal se a shodil je na zem k ohništi. „Stáhneš je? Zvládneš to jednou rukou?"

„Jasně." Zvedl jsem se, vzal si svůj nůž a sedl jsem si k zajícům. „Veverky. On vždycky lovil veverky. Ale taky si je vázal na provázek."

Přidržel jsem si zajíce svojí pravou rukou – nebo tím, co z ruky zbylo – a nařízl jsem kůži za krkem, abych ji měl za co chytit a mohl ji stáhnout. Bylo to náročný, chtělo si to chytit kůži vlastníma zubama a řezat, ale uměl jsem si docela dost dobře poradit.

„Jo... pak se docela dobře nesou. Chceš pomoct?"

„Nechci."

Sedl si vedle mě a sledoval, jak si počínám.

„Teda chlape, ty máš páru."

„Přišel jsem o ruku, ne o mozek. Pořád si umím poradit."

„Jo. To teda umíš."

Začalo mi to jít docela dobře od ruky. Brzy jsem měl zajíce stažené z kůže a oba jsem je podélně rozřízl. Začal jsem je kuchat a byl připravený hodit vnitřnosti do ohně, když mě Philip chytil za paži. Podíval jsem se na něj.

„Ehm... Totiž... Můžu si to vzít?" zeptal se.

„K čemu?" zavrtěl jsem nechápavě hlavou, ale pak můj zrak padl na jeho mrtvou dceru. „Pro ni?"

„Nemůže zůstat bez jídla. Všichni budeme jíst. Penny taky."

Opravdu jsem měl pocit, že jsem nahluchlý. Tohle přeci nemůžou myslet vážně! Fakt ne! Tohle je absolutně šílený!

„Ty, Philipe..." začal jsem trochu váhavě.

„Ne." Nenechal mě ani domluvit. „Nevím, cos musel dělat. Ale tohle je jiný, chápeš? Je to moje holčička."

„Philipe, ona je mrtvá."

„Není mrtvá."

S Bobem jsme se na sebe podívali a já pochopil, že aspoň jeden člověk má na tuhle věc stejnej názor jako já. Ještě že tak.

„No, živí lidi se nemění v chodce."

„Není chodec."

„No, vlastně je. Nerad ti to říkám, ale podívej se znova, chlape."

Najednou mě chytil za krk a přirazil k zemi, až jsem překvapeně heknul.

„Není. To. Chodec. Jmenuje. Se. PENNY," odděloval pečlivě každé slovo a její jméno extra zdůraznil.

„F-fajn," zaskřehotal jsem, jak jsem hledal zbytky kyslíku v plicích. „Ne-není to cho-chodec. Už mě p-pusť, jo?"

Nezdálo se, že by to plánoval. Z očí mu div nemetaly blesky a já dostal vážně strach, že umřu. Snažil jsem se vykopávat nohama, ale ležel mi na nich. Chtěl jsem ho praštit, ale on mě do té ruky praštil tak, že mi ji možná i zlomil. Zařval jsem bolestí. Penny se na řetězu natáhla mým směrem a vrčela. Vypadal jsem na chcípnutí a jako snadná kořist, jasně, že na mě dostala chuť. Nasrat, děvenko. Mě nedostaneš.