The Dixon brothers

6. kapitola: Stephany: Dva rváči a dítě

„Maminko? My umřeme?" Měla jsem strašný strach. Táta hrozně moc křičel a všude byla krev. A ten pán - dřív pán, teď už neměl s člověkem nic společného - tátu jedl. Ukusoval mu maso z ramene a žvýkal a polykal. Byla jsem tak vyděšená, že si mé tělo ani neuvědomilo, že by mu mohlo být špatně.

„Uteč dovnitř a zavři se," řekla maminka. „Přijdeme za tebou."

Uvěřila jsem jí, otočila jsem se na patě a utekla do karavanu. Sedla jsem si do křesla u televize, zavřela oči a zacpala si uši. Odmítala jsem cokoliv slyšet nebo vidět. Na to jsem byla příliš vyděšená. Nevěděla jsem, jestli máma ty mrtvé zabila, ale za chvíli přišla ona i táta. Tátovi krvácelo rameno, ze kterého vysely cáry masa, a maminka měla krvavý flek na tričku. Rozbrečela jsem se.

„Maminko, tatínku..." mumlala jsem a vzlykala.

„Nic to není, srdíčko," uklidňoval mě táta a pohladil mě po vlasech.

„Vlastně už to ani nebolí," řekla maminka a usmála se na mě.

Oba se na mě usmívali. Tak sladce, že jsem jim věřila, když mě přesvědčovali, že bude všechno dobrý. Strávili jsme hezký den, vůbec jsme nešli ven, abychom neviděli mrtvé, a četli jsme si pohádky. Rodiče si šli večer zapálit ven táborák, a mě poslali spát. Prý už je čas. A mají mě moc rádi. Nejvíc na světě.

„Nic lepšího tu zatím nemáme. Vezměte si, musíte mít žízeň. Já jsem Amy Harrisonová. Vítejte v Utišovadle."

Vzala jsem si od ní skleničku vody, stejně jako Daryl a jeho bratr Merle. Amy se na mě mile usmála, pohladila mě po vlasech a odešla. Začaly mi téct slzy a přitiskla jsem se k Darylově boku. Objal mě.

„Já vim," řekl mi. „Já vim."

Nebylo, co víc by řekl, a já ani víc slyšet nepotřebovala. Potřebovala jsem jen vědět, že mi rozumí a že je tady. Stejně jako v té chatě, když jsem se v noci probudila z noční můry. Ze vzpomínky na poslední chvíle s rodiči. I tehdy jsem jen potřebovala vědět, že v tom nejsem sama. A on mě nechal spát u sebe, jako by to udělal táta. Teď tu zase byl, objímal mě a já věděla, že mě má rád. Ne tak, jak říkal Merle v autě. Dělal si jen legraci, říkal Daryl. Protože ten mě má rád jako táta, strejda nebo starší brácha. Nijak jinak.

„Do prdele, nevěřil bych, že ještě uvidím tolik lidí pohromadě," řekl Merle a dopíjel svoji vodu. „To je jako nějakej podělanej zázrak."

„Je to zázrak," přikývnul Daryl. „A kurva dobrej. Viď, prcku?" Podíval se na mě a usmál se. Přikývla jsem.

„Promiňte, že vás ruším," přišla k nám zase Amy. „Chci vám jen ukázat, kam si můžete dát věci. A kde můžete spát. Natahali jsme sem nějaký nábytek z okolních domů, takže je tu několik paland, prádelníků a tak. Taky nějaký nábytek a postele z historické expozice. Ale nejsou moc pohodlný. Znáte to, jen takové ty výstavní verze nábytku, ale praktičnost žádná..."

„Jo jo, rozumíme," popoháněl ji Merle. „Tak už veď."

Merle evidentně neměl rád lidi, co rádi povídají. A Amy vypadala, že je právě taková. Trochu se zarazila, asi nečekala, že ji takhle zastaví, ale pak už nás vedla do prvního patra muzea, kde byly v hlavním sále natahané palandy a postele. Ukázala na dvě palandy v rohu místnosti.

„Tam nikdo nespí, to si můžete zabrat. Jo... a zbraně dejte prosím do té velké truhly v přízemí."

„V žádným případě," zamračil se zase Merle. „Rozhodně si nechám zbraně u sebe." Amy znejistěla.

„Ale Donnie říkala..." zakoktala. Merlea se nejspíš bála a nevěděla si s ním rady.

„Kdo je, kurva, Donnie?"

„Já," ozvala se za námi žena a já leknutím nadskočila.

Přešla před nás a přejela přes nás pohledem, zastavila se na Merleovi, který teď odporoval jejím pravidlům. Prohlédla jsem si ji. Byla hubená, trochu menší než Daryl, měla dlouhé tmavé vlasy a modré oči.

„Donnie pro přátele a lidi, se kterými vycházím. Pro tebe Dawn," řekla. „A zbraně budou v truhle, protože tak je to nejlepší. Nikdo se necítí uvolněně, když kolem sebe všude vidí nože a pistole."

„Jenže lidi se nemají cítit uvolněně," namítl Daryl. „Lidi mají být neustále ve střehu, ne dělat, že se nic neděje. To jste tady všichni úplně blbí?" Zamračila se.

„Ti lidé potřebují utišit. Tohle nepomáhá."

„Ne tohle. Tohle nepomáhá. Poplácáváním po zádech a zpíváním ukolébavek docílíte jen toho, že všichni do jednoho pochcípáte." Dawn si nad slovy Daryla a Merlea povzdychla a podívala se Darylovi do očí.

„Tak jinak. Když ty zbraně dáte do truhly, bude to lepší pro ni." Ukázala na mě prstem a já se trochu ošila. „Určitě se jí pak bude líp usínat."

„Zbraně neodevzdáme," rozhodl Daryl, který už začal trochu pěnit. „Buď nás odsuď vyhoď, nebo se s tím smiř." Ona taky vypadala nakvašeně.

„Pojď," řekla směrem ke mně, vzala mě za ruku a vedla mě od Daryla, mé ochrany. „Ať si kluci v klidu vybalí," zdůvodnila to, ale já jí moc nechtěla věřit.

A mé myšlenky se potvrdily, když se ke mně v jedné z liduprázdných místností otočila.

„Jak ses k nim dostala? Rodinně spřízněná s nimi nejsi, ne? Řekni..."

„Daryl zabil-" začala jsem vyprávět, ale ona mě hned přerušila.

„Věděla jsem to! Zabil ti rodiče, a donutil tě, abys cestovala s nimi! Vypadají jako chlapi, co nejdou daleko pro ránu, jestli mi rozumíš. Určitě by dřív nebo později zabili i tebe! Já tě k nim už nepustím. Ochráním tě!" Zhrozila jsem se. Ona si snad myslí...

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, to není nutný, já-"

„Tohle sama nezvládneš. Neboj se, nepřiblíží se k tobě už!" Přitáhla mě k sobě do objetí i přes mé protesty.

„Nechte mě!" vyvlékla jsem se z jejího objetí a o pár kroků couvla, ale to už se rozletěly dveře, kterými proběhl Daryl, strčil si mě za záda a mířil Dawn zbraní do obličeje.

„Co si o sobě myslíš, krávo?!" řval na ni. „Možná jsem neslyšel všechno, ale slyšel jsem dost na to, abych mohl říct, že to nemáš v hlavě v pořádku! Měla by ses léčit! Strašit malou holku tím, že chlap, který ji zachránil před jejími mrtvými rodiči, ji chce zabít?!"

„Nevěděla jsem, že byli mrtví!" zakoktala a zděšeně pozorovala hlaveň zbraně před svýma očima.

Daryl pistoli pomalu schoval.

„Až mě příště nasereš, zabiju tě." Vzal mě za ruku a vedl pryč, zatímco Dawn stála v místnosti jako solný sloup.