The Dixon brothers

4. kapitola: Merle: Hledání ztraceného bratra

„Do hajzlu!" zařval jsem vztekle a nejbližšímu mrtvému hnusákovi rozkopal hlavu na jednu velkou černě krvavou placku. Vzal jsem všechny kanystry s benzínem, odnesl je k autu, naplnil nádrž, abychom potom mohli hned vyrazit, a ostatní kanystry naložil na korbu auta. Vzal jsem si pušku, protože jen s nožem jsem si nikam daleko netroufnul, a pak jsem se vrátil zpátky tam, kde jsem Daryla ztratil, a vběhl do lesa, protože to bylo jediné místo, kde by asi tak mohl být.

V lese jsem děkoval našemu zkurvenýmu otci, že nás naučil jak lovit a stopovat. Sice se pomalu stmívalo, ale pořád ještě bylo vidět, a já tak mohl využít svoje stopařský schopnosti k tomu, abych Daryla našel. Jeho stopy byly jasné a přímé narozdíl od stop těch šouráků, kterými se to tu poslední dobou hemžilo. Stěžovaly mi práci, svině. Každou chvíli to za mnou v keřích zapraskalo a já se pořád oháněl nožem, abych nepřicházel o náboje, když to není nutný. Daryl po několika kilometrech evidentně dost zastavoval. Jeho stopy se vždycky zatočily k nějaké skrýši. Typickej Daryl. Určitě ubrečenej propadal panice, přesně jak ho znám. Nevadí. I tak mi chybí a bez něj bych se brzy zbláznil.

Najednou za mnou zase zapraskaly větve. Otočil jsem se, připravený šouráka sejmout, a všiml jsem si, že jich je fakt hodně. Víc, než sám dokážu zvládnout.

„Kurva, vy svině," ulevil jsem si a dvěma nejbližším probodl hlavu nožem.

Potom jsem se dal na útěk směrem, kudy šel pravděpodobně i Daryl. Nechtěl jsem riskovat boj v terénu, aby mě tu měli jako na podnose, až mi dojdou náboje nebo ještě hůř, síly. Málem jsem zakopnul o dva zneškodněný hnusáky a vzápětí se mi naskytl pohled na karavan.

„Daryle!" zkusil jsem zavolat, ale nečekal jsem na odpověď.

Vlítnul jsem dovnitř jako střela a zabouchnul jsem za sebou dveře. V karavanu nikdo nebyl. Ani šourák, ani Daryl. Ale doufal jsem, že tu byl. Vlastně jsem měl oprávněný důvod tomu věřit. Zavedly mě sem jeho stopy a venku byli dva mrtví šouráci, o které se určitě postaral on. Když už je řeč o šourácích, velice aktivně se dobývali dovnitř. Já se ale natáhnul na lůžko v karavanu a dal si ruce za hlavu.

„Ťuky ťuk," poznamenal jsem na adresu těch otrapů. „Leda tak hovno."

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem ležel, ani kdy usnul. Ale když jsem se probudil, venku už pomalu svítalo. Opatrně jsem přišel ke dveřím, ale žádné šouráky jsem venku už neslyšel. Nejspíš to vzdali a odešli si hledat jinou oběť. Snažil jsem se najít něco k jídlu, ale bylo to tu úplně vybrakovaný. Jen na zemi ležela jedna zapomenutá energetická tyčinka, kterou jsem si hned vzal, rozbalil a s chutí se do ní zakousl. Jestli Daryla najdu, jako první mu vynadám, že je takový hamoun. Mohl mi tady toho nechat víc. Uchechtnul jsem se nad tou myšlenkou a rovnou si k tomu přihodil, že si mohl sednout na postel a počkat, až dorazím.

Našel jsem skříň se zbraněmi a v ní také spoustu nábojů. Nabral jsem si do zásoby střely do své pušky a vzal si ke svému kapesnímu noži ještě jeden dlouhý steakový, který mi pomůže si ty potvory držet aspoň trochu víc od těla.

Vyšel jsem ven před karavan, s nožem připraveným v ruce. šouráci byli pryč, ale bratrovy stopy taky. V noci evidentně pršelo a jeho stopy se v hlíně v lese ztratily. Byla tu jen kopa bahna. Kurva fix. Z té smůly by se jeden posral.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než jít tak nějak poslepu. Pamatoval jsem si směr, kterým jsem sem přišel, takže se prostě vydat na opačnou stranu a doufat, že na Daryla narazím.
○○○

Těch hnusáků bylo víc, než jsem dokázal zvládnout. Nevím, jak je možný, že je jich tolik. Před pár dny bylo ještě všechno normální, a najednou jsou tyhle ohavný zubama klapající držky úplně všude. Zrovna jsem narazil na hordu asi o třiceti členech. Nůž jsem ani nezkoušel. Vystřílel jsem zásobník pušky, ale nestačilo to, a já neměl šanci znovu nabít. Pár jsem teprve teď zneškodnil nožem, ale pořád jich zbývalo možná deset, a já věděl, že to nedokážu. Nikdy jsem nebyl zbabělec, ale teď jsem při couvání zakopl o kořen a spadnul na zem. Zůstal jsem ležet a odevzdaně zavřel oči.

„Tak si pro mě pojďte, vy kurvy."

Slyšel jsem je blíž a blíž, cítil jsem, jak se nade mnou sklání, a v každé vteřině jsem čekal bolest, až mě začnou žrát zaživa. Ale bolest nepřišla. Oproti tomu jsem slyšel vlhké mlasknutí, které se ozývalo, když jsem jim proháněl čepel hlavou, ale tentokrát jsem nic nedělal. Možná minutu jsem neslyšel nic jiného, než tohle a vystrašené fňukání nějakého děcka.

„Takže ty si děláš takovou ostudu před holkou? Zvedni prdel a přestaň bejt srab."