The Dixon brothers

13. kapitola: Daryl: Přežít

Seděl jsem opřený o naše auto a mlčky sledoval tu najednou spoustu lidí, co si tu staví stany a vybaluje věci. Myslel jsem, že budu rád, že jsme našli tolik lidí, ale ve skutečnosti jsem se cítil vážně zle. Nikdy jsem moc nemusel davy, a i když se lidé rozprskli po celém tábořišti, které bylo vážně velké, najednou to byl dav, kterému jsem odvykl. Myslel jsem na to, že doufám, že bude všechno v pořádku. že to všichni společně zvládneme a že nás alespoň v dohledné době nepotká nic špatného.

Když se přede mnou objevil stín, otráveně jsem vzhlédl. Stála tam Carol, matka té malé holky, Sophie.

„Ahoj." Usmála se na mě.

„Čau." Neměl jsem náladu se vybavovat, obzvlášť s ní, když jsem tam místo její dcery čekal někoho jiného. Ale za to ona samozřejmě nemůže.

„Chtěla jsem ti poděkovat."

Ani se nezeptala, jestli může, a prostě si sedla vedle mě. Trochu jsem se zamračil, ale nijak na to nereagovala.

„Za co?" zeptal jsem se, protože jsem jí příliš nerozuměl.

„Že jsi nás sem dovedl. Sophie už byla strašně unavená a potřebovala nějaké místo, kde bude bezpečno."

„Bezpečno není nikde," řekl jsem. „Ale nemáte zač."

Dál už jsem se na ni nedíval, abych dal najevo, že jsem domluvil a nemám chuť dál pokračovat v nějaké konverzaci. Pochopila a zvedla se.

„Dale vám nabízí přespávání ve svém karavanu, na znamení díků. Tvůj bratr už to přijal. Můžeš taky."

„Jo. Můj bratr nikdy neodolá představě vyvalit se na gauči. Ale já nejsem stejnej. Takže vyřiď Daleovi, že děkuju. Ale cítím se líp venku."

„Carol!"

Podíval jsem se na manžela té ženy, a neměl jsem z něj dobrý pocit. Byl to přesně ten typ člověka, které jsem důvěrně znal a které jsem nesnášel. Věčně opilý agresor se sklony k násilí. Podle toho, jak se Carol otřásla a přikrčila, mi bylo jasné, že ji bije. Změřil si mě takovým pohledem, jako bych mu nabaloval manželku. Náš rozhovor neslyšel, ani písmenko z něj, a přebral si to po svém.

„Edde, já mu jen děkovala, že nás sem-"

„Mlč," zarazil ji. „A pojď. Hned."

Drapl ji za paži a táhl ji pryč. Sice se ve mně při vzpomínce na mého otce začala vařit krev, ale rozhodl jsem se, že to nebudu řešit. Nebyla to moje věc.

Flashback

Seděl jsem v obýváku na gauči a koukal se na televizi. Otec byl pryč, v baru s kamarády. Nechápu, jak někdo, jako je on, může mít kamarády, ale má. Samozřejmě, stejná hovada, jako je on sám. Nikdo jiný by se s ním nemohl bavit.

Najednou rozrazil vstupní dveře a ve mně úplně hrklo. Podle toho, jak vešel dovnitř, jsem věděl, že je zlitý jako prase. A v ruce si nesl lahev ginu. Ještě neskončil. Protočil jsem oči, dokud nebyl tak blízko, aby to viděl. Přišel a svalil se vedle mě. Cítil jsem z něj chlast a pot na sto honů. Bylo to na zblití. Podíval se na mě a pak na můj pytlík s chipsy, co jsem měl na stole.

„Je tu bordel jako v tanku," řekl a já mu stěží rozuměl, jak se mu motal jazyk.

„Dneska jsem uklízel," řekl jsem. „Tohle zrovna jím, takže..."

„Přestaň bejt drzej! Jsi úplně stejnej, jako tvá máma!"

Ach ne. Stačí tak málo, aby začal řvát, aby se zvedl... Než jsem stihl vůbec dokončit myšlenku, přiletěla mi ostrá facka, až mi uhnula hlava a já chytil druhou o skleněný konferenční stolek, který pod tím nárazem praskl. Zvedl jsem se, nedbajíc stružky krve, která mi stékala z rozbitého čela. Ustoupil jsem, abych mu nebyl přímo na dosah ruky.

„Neber si do huby mámu!" zařval jsem na něj.

Nenechám přeci svoji matku urážet, zvlášť, když už tu není, aby se bránila sama. Ona byla narozdíl od něj vždycky dobrý člověk.

Věděl jsem, jak tohle skončí. Neměl jsem sto dvacet kilo jako můj táta, a neuměl jsem se rvát tak dobře jako on, obzvlášť, když byl napumpovaný chlastem. A stejně jsem nikdy nevydržel držet klapačku.

Samozřejmě, že jsem za chvíli ležel na zemi, on mě kopal do břicha, dokud jsem se nepoblil, abych ještě mohl dostat seřváno, že jestli okamžitě neuklidím ty svoje sračky, bude hůř - a po tom, co jsem si, bolestí zkroucený, po sobě vytřel, jsem se jen svalil do postele a brečel. A když pak otec přišel, aby si přisadil ještě víc, aby zase opilej a nadrženej ze mě stáhnul kalhoty a vzal si, co jinde nedostal, byl jsem tak mimo z toho zbití, motala se mi hlava a tak vůbec, že jsem se mu ani nebránil. Ale před ním jsem nebrečel. Přes to všechno jsem se mu hrdě díval do očí, abych mu dal najevo, že mě nikdy nezlomí. Ale pravdou je, že to byla lež. Protože mě zlomil. A já se z toho nikdy nevyhrabal.

Z tohoto davu lidí mi nebylo dobře. Potřeboval jsem něco dělat. Zvedl jsem se a oznámil lidem, že jdu sehnat nějaké zásoby. Půjčil jsem si Merleovu motorku a vyrazil z tábora. Projížděl jsem lesem a snažil se dostat k silnici, když jsem minul nějakou loveckou chatu. Zastavil jsem a slezl z motorky. Třeba tam bude něco, co se bude hodit. Dveře byly zamčené a klíč nikde, tak jsem vysklil kamenem okno, Probodl hlavu chodci, co mě zevnitř přiběhl přivítat - asi ten lovec, kterému chata patřila - a pak jsem vlezl dovnitř.

Jídlo nic moc, se zbraněmi to bylo lepší. Dokonce jsem objevil i samostříl, ze kterého jsem uměl střílet docela dobře. Doma jsem ho měl, než mi ho otec při jednom ze svých výlevů zničil. Chyběl mi. Ten samostříl. Vzal jsem si ho, a k němu i toulec plný šípů. Byl jsem za ten objev vážně šťastný, protože jsem konečně měl tichou zbraň, kterou můžu zabíjet z úctyhodné vzdálenosti. A to se v době zombie apokalypsy vždycky hodí.

Protože tu kromě toho samostřílu a také vybavené lékárničky nic moc užitečného nebylo, chystal jsem se zrovna odejít. V misce u dveří byly klíče, kterými jsem si odemknul dveře a otevřel je. Málem jsem se srazil s nějakým šikmookým klukem s krvácející nohou, který se zrovna chystal zabušit na dveře. Vtáhnul jsem ho dovnitř a zavřel.

„Jseš pokousanej?" zeptal jsem se bez dlouhéhu úvodu nebo snad pouhého pozdravu. Zavrtěl hlavou.

„Ne. Děkuju. Utíkal jsem před chodci, nedával jsem pozor a nabodl se na větev. Potřeboval jsem se dostat někam do bezpečí. Jsem Glenn."

„Daryl. Čau."

Stáhnul jsem mu bez předchozího upozornění kalhoty až ke kolenům a on zařval bolestí, když jsem se jeho stehna jen dotknul.

„Máš štěstí, že sis neprorazil tepnu," řekl jsem. „Už to ani moc neteče."

V lékárničce jsem našel všechno proto, abych mu ránu vyčistil, vydesinfikoval a obvázal. On se potom zvednul a natáhnul si kalhoty.

„Odkud jsi?" zeptal jsem se.

„Z Atlanty."

„Tys byl v Atlantě? Doteď?" zeptal jsem se udiveně, on přikývl. Nejspíš byl buď hodně šikovnej, nebo měl z pekla kliku. „Hele, a nenarazils tam na holku? Blonďatou, asi takhle velkou... Děcko."

„Promiň," řekl a zavrtěl hlavou.

„Hm." Sakra. Už jsem doufal... „No nic. Musím se vrátit do tábora. Předpokládam, že chceš, abych tě vzal s sebou. Doufam, že se umíš pevně držet. Nebudu zastavovat, jestli z tý motorky spadneš."

+++

Musím říct, že už nám nezbývá moc kapitol s Darylem. Pomalu se blížíme k ději seriálu, takže ještě pár kapitol z Darylova pohledu, a potom se pomalu přesuneme k Merleovi - po tom, co zůstal sám připoutaný na střeše. Ráda bych totiž rozvinula i jeho část příběhu, jeho cestu k Woodbury. :)

S Darylem se samozřejmě dále budeme setkávat v Merleových flashbacích, ale nejvíc si ho užijeme až v Epilogu. Ale nebojte, jak jsem psala, pár kapitol z Darylova pohledu nám ještě zbývá, než začnu pořádně s Merlem. :) Doufám, že se vám zatím můj příběh líbí.

Nika