The Dixon brothers

18. kapitola: Merle: Čas pomsty

Ahoj,

ano, vím, že je tato kapitola o polovinu kratší než všechny ostatní. Berte to jako takový úvod do Merleovy části knihy. :) Další knihy už budou standartně dlouhé. :)

Nika

+++

Bolelo to jako kurva. A zároveň, když jsem si vypaloval ten pahýl, nemohl jsem ani řvát, protože bych sem přivolal všechny chodce v okruhu několika mil. Takže jsem pevně zatínal zuby, skučel a brečel, ale dokázal jsem to. Jednoho z chodců, kterého jsem zabil, jsem rozřízl a pomazal se jeho vnitřnostmi - byla to má jediná šance, s jednou rukou jsem byl zatím trochu neobratný. Ale to se časem určitě poddá.

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem prošel Atlantou. U teď už samozřejmě nepoužívaného vlakového nádraží stála dodávka, kterou jsem si pamatoval z tábora. Nejspíš jeli pro další zásoby a já jim byl u prdele. Najednou jsem dostal šílený vztek na ty lidi, a hlavně na dva - toho zasranýho Ricka Grimese, a na T-Doga, který upustil klíče a nechal mě tam skapat. Došel jsem k dodávce, vzlezl dovnitř a zabouchnul dveře. Ti blbci nechali klíčky v zapalování. Jejich chyba. Ať tu chcípnou, jako jsem tu měl chcípnout já. Určitě s tím počítali. Nasrat.

Nastartoval jsem, vyrazil z města a představoval si, jak tady ten polda Rick chcípne jako moucha, která se moc přiblížila k žárovce. Nebo jako červ, kterého rozdupnu. Propukl jsem v neutišitelný smích.

Chtěl jsem, aby umřel. Aby všichni umřeli. Kromě Daryla, samozřejmě, ale můj malý bráška s těmi parchanty nezůstane po mém zmizení ani minutu, zvlášť až se dozví, co se mi stalo. Takže jemu z mé strany žádné nebezpečí nehrozí, ale ostatní jsou mi u prdele. Jel jsem po silnici a přemýšlel, jak se těm lidem pomstít. Nakonec jsem to vymyslel. Zaparkoval jsem auto opodál a skryté mezi stromy, vylezl jsem z auta a brzy objevil skupinku chodců. Protože jsem byl pořád cítit jako jeden z nich, nechtěli mě lovit, a já je namísto toho vedl. Vedl jsem je směrem k táborů mé bývalé skupiny, proplížil jsem se až do tábora a zatímco v té tmě na večer propukl zmatek, když se chodci pustili do lidí, pobral jsem nepozorovaně batoh s nějakými zásobami a vytratil se. Nevšiml jsem si, koho pokousali a kdo byl v táboře, jen jsem se porozhlédl, jestli tu není Daryl, a toho jsem nezahlédl. Zbytek mi byl ukradený. Vrátil jsem se až k dodávce, nasedl a vydal se pryč. Bylo mi jedno, kudy pojedu a kam. Nikde to nebude lepší, chodci budou prostě všude. Ale budu hlavně dál od těch zatracených lidí. No a co, že zbudu na světě sám? Aspoň nebudu s takovými blbci, jaké jsem tu poznal. Raději se budu starat jen sám o sebe a budu spokojený.

Future (Daryl)
Vrátili jsme se do tábora za tmy. Přilákal nás hlavně křik. Křik spousty lidí. Zjistili jsme, že se sem dostali chodci. A lidé měli málo zbraní a vůbec jejich příchod nečekali. Vrhli jsme se na pomoc se zabíjením těch potvor, ale už bylo pozdě. Nebylo jich moc, ale jako by přišli ze zálohy. Pod rouškou noci, aby lidi zastihli nepřipravené. Zemřelo pár dobrých lidí a také pár šmejdů, jako byl třeba Edd Peletier. Jiní šmejdi typu Shane Walsh samozřejmě museli přežít, bez nich by to byla moc velká nuda. Podle pláče Andrey mi došlo, kdo taky umřel. Amy.

Seděl jsem opodál na kmeni stromu, co jsme měli u ohniště na sezení, a pozoroval jsem ty dvě. Mrtvou Amy na zemi a Andreu, která ji smáčela slzami a prosila, ať neumírá. Čekal jsem, že to se mnou třeba něco udělá. Dokonce jsem šel na chvíli blíž, abych se na mrtvou Amy pořádně podíval. Jestli se ve mně něco nezlomí. Ta holka mě přece milovala. Měli jsme spolu sex a já měl pocit, že v jiné době na jiném místě bych ji mohl mít možná rád. Čekal jsem, že to bude bolet. Že mě to bude mrzet nebo že budu naštvaný na tenhle svět. Ale necítil jsem nic. Smutek, lítost, ani vztek. Nic. Úlevu, možná. Už žádné dolézání, žádné vyznání lásky, nikdo, kvůli komu bych musel hlídat své chování, abych zase nebyl „moc kretén". Byl jsem jednoduše volný.