The Dixon brothers

17. kapitola: Daryl: Opět bez bratra

Uběhl týden. Týden, který probíhal v nepřirozeném stereotypu. V nepřirozeném pro tuto dobu. Každý den byl stejný. Prostě ráno vstát, hodit do sebe něco malého – lesní ovoce, nebo tak něco, co je zrovna k mání – a vyrazit na lov, aby měli lidi co jíst. Někdy jsem přicházel už na oběd, to většinou s veverkami, králíky, lasicemi... Někdy k večeři, když jsem ulovil jelena nebo divočáka.

Za ten týden už se trochu zlepšil stav zásob. Glenn, ten kluk, kterého jsem zachránil a přivedl do tábora, se ukázal jako velmi schopný. Nejen, že má rychlou regeneraci – do pár dní už běhal jako čamrda – ale měl skvělý smysl pro orientaci v prostoru a uměl rychle, ale chladně uvažovat, což se v době zombie apokalypsy rozhodně hodí. Nechávali jsme ho tedy – samotného, abychom případně neohrozili ostatní – cestovat do Atlanty pro zásoby. Vždycky se vrátil, a rozhodně ne s prázdnou.

Flashback

„Glenne?" zeptal jsem se trochu váhavě.

Podíval se na mě a usmál se. Úsměv jsem mu oplatil. Nebyl jsem z těch, co se usmívají na lidi kolem, ale Glenn mě měl rád, protože jsem mu zachránil život, a nedalo se říct, že by mi ten kluk vadil. Vlastně jsem ho také měl docela rád.

„Co potřebuješ, Daryle?" zeptal se.

„Myslíš, že bych mohl do Atlanty s tebou? Pro jednou."

„Kvůli tý malý?" Přikývl jsem.

Občas jsme se o Stephany bavili. Kupodivu, Glennovi jsem rychle začal důvěřovat, přišel mi jako fajn kluk, a mohl jsem mu o všem vyprávět, aniž bych se setkal s nepochopením – on totiž na začátku apokalypsy přišel o svoji malou sestru, která byla stejného věku jako Steph. V tomhle jsme si prostě našli společné téma, bolístku, kterou jsme si v sobě léčili tím, že jsme o ní spolu mluvili.

„Víš Daryle, nejsem si jistej, jestli bychom ji mohli najít."

„Vím, že už tam asi nebude, pokud přežila. Ale já to potřebuju vidět. Potřebuju najít to místo, kde se rozdělili. Merle říkal, že to byl takový dvůr kousek od muzea. Musím se tam dostat. Glenne, já vím, že je to šílený. Ale potřebuju ji tam nevidět. Zjistit, že tam na ni nenarazím. To je všechno." Chápavě přikývl.

„Tak dobře."

Glenn si vzal pár věcí, které potřeboval, já si vzal kuši a vyrazili jsme. Jeli jsme tentokrát na mé motorce – zásoby dáme do batohu. Zanedlouho jsme dorazili do města. Trochu už se tam vylidnilo, nebo smíš vymrtvilo, nebo jak to říct, ale pořád to nebyla žádná sláva. Našli jsme ten dvůr a já slezl z motorky a začal trochu hledat. Netrvalo mi dlouho, než jsem našel mrtvé tělo. Tělo chodce, ale nebylo to tělo Stephany.

„Že by ho ostatní vyžrali?" zeptal se Glenn. „To museli mít velký hlad."

„Není vyžranej," zavrtěl jsem hlavou a prohlížel tělo. „Je vypitvanej."

Musela to být ona. Vzpomněla si, co jsem jí říkal o pomazání se vnitřnostmi a udělala to. To znamená, že možná přežila. Rty se mi roztáhly v úsměvu. To je moje holka.

Seděl jsem vedle Merlea u ohně a společně jsme popíjeli pivo z plechovek. Laciný, hnusný a hlavně teplý pivo, ale nic lepšího jsme neměli.

„Nejspíš bych to měl taky zkusit," řekl najednou Merle a díval se do plamenů.

„Co?" zeptal jsem se nechápavě.