The Dixon brothers

7. kapitola: Daryl: Mít rád

„Až mě příště nasereš, zabiju tě," řekl jsem a i se Stephany odešel a nechal stát Dawn - Donnie uprostřed pokoje.

Future

„Hledáme takovou mladou blondýnku," řekl jsem už docela zoufale. Ten kluk se na mě podíval a v očích měl najednou uvědomění.

„Beth?" zeptal se a já se na něj překvapeně, ale nadšeně podíval.

„Znáš ji?"

„Pomohla mi utéct."

Mladík, který se jmenoval Noah, nám slíbil, že nás tam zavede, ale že potřebujeme víc lidí. Takže jsme se tam vrátili se skupinou. Vtrhli jsme do nemocnice jako velká voda a všichni, co tam byli, se hned přišli podívat, co to jako má znamenat. Ne, že by těch lidí bylo závratně moc. Ale pár jich bylo. Jako první jsem zahlédl Beth, v těch jejích džínách, žluté košili a šedém svetříku. Až na ty rány na obličeji a sádru na ruce vypadala stejně, jako když jsem ji viděl naposledy. Po tom, co jsme jen tak seděli u stolu a snídali, bavili jsme se o všem možném a také o jednookém psu. Po tom, co jsem si uvědomil, že ji mám vážně, vážně rád. Po tom, co jsem otevřel dveře, viděl chodce a řekl Beth, ať uteče zadním vchodem, že budu hned za ní. Jenže jsem nebyl.

Čekal jsem, že v jejím pohledu bude nějaká výtka. Nějaká ve smyslu: „Tys mi lhal. Já ti věřila." Ale nic takového jsem tam neviděl. Prostě jen byla ráda, že mě vidí. Nás všechny.

A za Beth jsem viděl ještě někoho. Ženu, kterou jsem i po několika letech okamžitě poznal. Ženu, o které jsem si myslel, že je mrtvá. Dawn, která si někdy nechávala říkat Donnie. Teď tu stála, pořád jako vůdkyně své skupiny, a prostě nám vydávala Beth, dívku, pro kterou jsme si přišli. Ta teď přešla chodbu ke mně a já ji krátce objal.

Najednou se stalo několik věcí najednou. Beth se otočila, šla chodbou zpátky, zpod sádry vytáhla nůžky a zabodla je Dawn do prsou. Ta automaticky vystřelila a Beth padala mrtvá k zemi. Zamotal se se mnou svět a já viděl jako v mlze. Okamžitě jsem vytáhl pistoli, vystřelil Dawn mozek z hlavy a ještě jsem doběhl k Beth včas, abych ji chytil do náruče, než dopadne na tvrdou zem. Jako by na tom ještě záleželo.

Když jsme osaměli - Merle se totiž mezitím vydal na průzkum muzea - vroucně mě objala. Klekl jsem si a přitiskl jsem ji k sobě. Brečela, a slzy jí musely téct jako hrachy, protože jsem měl do vteřiny tričko úplně durch. Hladil jsem ji po vlasech.

„Ale no tak, Steph. Už je dobře. Promiň mi to. Promiň, že jsem tam nebyl. že jsem tě nechal samotnou."

Zavrtěla hlavou a něco zakňourala.

„Cože?" pobaveně jsem se usmál. „Když mi mumláš do ramene, tak tě tak trochu neslyšim, víš?"

Podívala se na mě uslzenýma, zarudlýma očima. „Říkala jsem, že to nevadí. A že tě mám ráda."

Trochu jsem znejistěl. Skoro nikdy jsem to neslyšel, a posledních pár dní, co jsem poznal Stephany, to slyším několikrát denně. Je to divný pocit a možná trochu nepříjemný. Ne, není nepříjemný, že mě má ráda. Ale je nepříjemný to slyšet, když jsem to předtím moc neslýchal. Kdo mi naposledy řekl, že mě má rád? Máma? Když umírala? To už je pěkná řádka let. A žádná holka mi nikdy neřekla „mám tě ráda". „Miluju tě", to jo. Ale nikdy ne „mám tě ráda". Takže to teď se Steph opravdu slýchám prvně od mámy. A to mi byly dva. Divím se, že si to pamatuju. Děti si prej většinou dlouhodobě do svých tří let nic nepamatujou. Ale já si stejně pamatuju na mámu.

Asi kvůli ní mi teď vhrkly slzy do očí. Nebo prostě kvůli tomu všemu, už jsem to nedal, když se k tomu přidala ještě vzpomínka na mámu. A taky mě Steph prostě dojala, nedokázal jsem uvěřit tomu, jak blízko k sobě máme. Přikývl jsem a zamrkal, abych ty slzy skryl a také zahnal.

„Já tě mám taky rád," řekl jsem a ona mi dala pusu. Takovou tu dětskou pusu na pusu, tu plnou dětský upřímnosti a lásky, a najednou to mrkání už prostě nezabíralo.

(vsuvka autorky: Znáte film Nepřemožitelné zlo? Teď jsem si na něj při psaní kvůli té puse vzpomněla.
„Já myslím, že princ princeznu zachránil, protože ji má moc rád."
„To já si myslím taky, Maggie."
„Polibkem z lásky."
„A jak se na polibku pozná, že je z lásky?"
„Protože je na pusu.")

Vypadala překvapeně, a teď to byla ona, kdo hladil po vlasech a utišoval.

„To bude dobrý. Jsem tady," říkala teď ona a já se pobaveně uchechtl a otřel jsem si slzy.

„Jo... Já vim," řekl jsem a usmíval jsem se na ni, leskly se mi oči. „Jsi tady a to je dobře. Moc dobře."

Dal jsem jí pusu na čelo a zvedl jsem se.

„Tak půjdeme."

Sešli jsme dolů do přízemí za ostatními. Seděli u velkého stolu a my si sedli vedle Merlea. Vrhl jsem ještě jeden ošklivý pohled na Dawn, a ta se na chvíli podívala jinam, ale pak už dělala, jako že se nic neděje.

Amyina pravděpodobně starší sestra roznášela lidem oběd. No, oběd. Polívku z pytlíku uvařenou v kotlíku na ohništi. Písmenkovou. Dobrou chuť, děti ve školce.

Merle chytil tu ženu za paži a přitáhl si ji k sobě, když před něj postavila misku s polívkou.

„Nechceš mě pak zahřát i jinak, než polívkou, kotě?" udělal jí neskrytou nabídku k sexu.
Vážně se na něj podívala a vysmýkla se mu.

„Jestli ti je zima, sežeň si svetr. A jmenuju se Andrea, ne kotě," setřela ho a pár lidí u stolu se zasmálo.

----------

Vím, že je tahle kapitola kratší, ale podle mě je hezká... Snad se vám také líbila. :) 

Můžete mi napsat, co si myslíte o vztahu mezi Darylem a Stephany. Jste rádi, že jsem vymyslela Steph? Sedí vám to k Darylovi? Podle mě to právě že sedí, když vím, jak má rád Judith... :) 

Vaše Nika