The Dixon brothers

19. kapitola: Merle: Kdo žije v jeskyni

Jel jsem tak dlouho, jak jen mi to zásoby paliva dovolily. Stavěl jsem jen kvůli jídlu a spánku. Bylo mi vlastně jedno, kam jedu, protože jsem nebyl blázen a věděl jsem, že je to všude stejný a nikde mě lepší zítřky nečekaj.

GPSka jaksi nefungovala, takže jsem vůbec neměl představu, kde jsem, ale nezáleželo na tom. Dodávka se zakuckala a chcípla. Nikde poblíž žádná benzínka ani auto, které bych mohl vybrakovat a doufat v zázrak v podobě benzínu. Takže jsem právě přišel o svůj jediný dopravní prostředek. Že se na to nevyseru. Odteď se musím spoléhat jen na vlastní nohy. No jo. Co si člověk neudělá sám... A to holt platí i o dopravě. Hodil jsem si na záda batoh se zbývajícími zásobami a s nožem za opaskem jsem vyskočil z dodávky.

Dlouhou dobu jsem se držel podél silnice, než jsem v dálce před sebou zahlédl stádo. Bylo jich víc, než bych dokázal zvládnout, zvlášť s jednou rukou. Takže jsem se otočil na patě a zmizel v lese, než mě stačili zaregistrovat. Nůž jsem měl připravený v ruce a procházel jsem mezi stromy. Mým cílem bylo najít si bezpečné místo na strávení noci, protože se k ní schylovalo.

Bloudil jsem snad hodinu a už jsem začínal být zatraceně nervózní, když jsem si všiml stráně vedoucí vzhůru, a nahoře byla nějaká jeskyně. To by mohlo být dobré místo. Než se tam vydrápou chodci, budu mít dost času na to, abych nějakým způsobem připravil zbraň nebo vzal roha.

Zdolat tu cestu vzhůru bylo dost náročný i pro mne. V podstatě jsem se plazil po břiše hlínou, odstrkoval se nohama, zapíral se pahýlem a zdravou rukou se přitahoval za kořeny. Úlevně jsem vydechl, když jsem konečně stál na nohou. Udělal jsem krok do jeskyně.

„Kurva drát, ty malá svině!" ulevil jsem si, když proti mě vyrazil chodec, malá holka.

V šoku jsem si uvědomil, že je připoutaná na řetězu. Natolik mě to vyvedlo z míry, že jsem couvnul, což nebyl úplně ten nejchytřejší nápad. Poslední co si pamatuji je, že mi podklouzla noha a já letěl jak dlouhý tak široký prdelí napřed dolů ze stráně.

„Do fitka si asi nějakou dobu nezajde."

Slyšel jsem hlas nějakého chlapa, ale nedokázal jsem otevřít oči, na to jsem byl nejspíš moc slabej.

„Nech si ty rádoby vtipný kecy. Přežije to?"

„Promiň, Philipe. Jo, přežije. Co tak koukám, nic mu není. Tu nohu jsem mu stáhnul obinadlem. Za pár dní bude běhat jako laňka. Nebo spíš jelen?"

„Bobe. Něco jsem snad řekl."

„Jasně. Já vím. Jako bych nic neřek'."

Konečně jsem dokázal otevřít oči. Zamžoural jsem na siluety v mém zorném poli. Měl jsem pocit, že byly tři, ale viděl jsem po tom pádu trochu rozmazaně a nebyl jsem si jistý.

„Jseš vzhůru," řekl u mne jeden z nich, pokud správně rozpoznávám hlas, tak Philip. „To je fajn. Už jsme se báli."

Zaostřil jsem. Byl to muž urostlé postavy a měl krátce střižené vlasy. Nezdálo se, že by se často usmíval. Ale na tom nezáleželo.

„Co se stalo?" zeptal jsem se a uvědomil si, že šeptám.

„Omlouvám se ti za Penny. Co se vrátila zpátky, je má dcera trochu... impulzivní."

„Zpátky...?" vypravil jsem ze sebe jen jediné slovo a trochu jsem se zamračil. „Myslíš jako... Ty vole, chlape. Ty jsi šílenej, víš to?"

„To se dá říct i o lidech, co dělaj salta pozadu dolů ze strání. Já nikoho nesoudím. Jsem Philip Blake." Podal mi ruku a mně zacukaly koutky.