The Dixon brothers

9. kapitola: Merle: Čtyři útěkáři

Probodl jsem hlavu chodci a táhl Stephany za sebou. Oddělili jsme se od ostatních, když jsme se proplétali mezi chodci. To malý škvrně ztratilo Daryla a teď se mě drželo jako klíště. Ne, že by u toho nemáchala nožem a nezabíjela mrtvý - brácha ji dokázal za ten týden, co ji bral s sebou, kdykoliv šel ven, něco naučit, to teda jo, to jsem čuměl - ale stejně bylo otravný, jak se mě držela. Nechtěla, abych se jí ztratil i já. To chápu. Ale neměl jsem na ni vůbec náladu.

„Pusť mě už," zavrčel jsem na ni.

Ale ona mě nepustila, takže jsem se společně s ní proplétal ulicemi a kosili jsme jednoho chodce za druhým.

„Neschováme se někam?" navrhla Stephany po chvíli.

„Aby nás tam obklíčili a my nemohli ven? To ani náhodou. Musíme se dostat z města," řekl jsem a ona přikývla.

Šel jsem směrem, kterým jsem tušil výjezd z města tam, odkud jsme sem přijeli. Muzeum naštěstí nebylo úplně v centru, ale spíš na okraji města. Vybral jsem si bohužel špatnou uličku a skončili jsme na nějakém dvoře. Vedly do něj dvě cesty. Na jedné jsme byli my, a druhá byla naproti nám. Rozběhli jsme se tam, ale všiml jsem si, že se tam odsud žene na nás další horda.

„Do prdele!" zanadával jsem si a Stephany zakopla.

Nešika jedna.

„Vstávej, musíme odsud vypadnout," poručil jsem jí, ale nedíval jsem se na ni, už jsem si kosil cestu zpátky. Musíme prostě vyzkoušet jinou uličku.

Nevěděl jsem, jestli se zvedla. Nedíval jsem se. Prostě jsem se potřeboval dostat pryč. Protloukal jsem se dál a dál zpátky k ulicím, abych se pak vydal novou směrem z města.

„Merle!" slyšel jsem za chvíli Stephany.

Na okamžik jsem se ohlédl. Už stála a zabíjela chodce, ale málem jsem na ni přes ně neviděl.

„Merle, pomoz mi!" křičela na mně.

Stál jsem tam a ani se nepohnul. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Ta holka je malá a otravná. A brácha je kvůli ní strašně měkkej. Známe ji chvíli a ona si ho úplně obmotala kolem prstu. A jestli to tak půjde dál, nejspíš o bráchu přijdu, protože on najednou bude strašně hodnej - kvůli ní - a mě se bude snažit změnit. Zažil si s tátou taky peklo, ví, proč se chovám, jak se chovám, a on byl stejnej jako já. Možná ne úplně, ale hodně jako já. Kvůli Stephany se mění v zasranýho slabocha a to ho jednou bude stát krk.

„Merle, ty zmetku!" křičela Stephany už docela vztekle. „Můžeš mi, kurva, jít pomoct?!"

„Bacha na jazyk," poznamenal jsem, ale pořád jsem stál.

„To říká ten pravej. Od koho myslíš, že to mám?! A teď už sem pojď! Sama je nezvládnu. Merle!"

Nejspíš mi to za to nestojí. Když Stephany skape, brácha se mi vrátí. A já nezůstanu sám. Otočil jsem se a dal se na útěk. Ještě chvíli jsem slyšel volat Stephany svoje jméno, ale pak už jsem byl příliš daleko na to, abych její hlas slyšel. Pokud ještě pořád volala.

○○○

„Tvá holka to nezvládla, brácho. Rozervali ji na kusy před mýma očima. Ještě teď slyším v hlavě, jak volala moje jméno. Ale už jsem nemohl nic dělat." Zvláštní, jak jednoduchý bylo mu lhát. Ale možná jsem ani tolik nelhal. Určitě ne. Nemohla to zvládnout. Sama to přeci říkala: Sama je nezvládnu. Tohle řekla. A já se tam nevrátil, abych jí pomohl. Právě teď se na ní krmí, trhají jí maso z těla. Možná ještě řve. Nebo už zemřela. Možná už s nimi chodí ulicemi. To už není moje starost. Ani Darylova. Ani nikoho jinýho.

○○○

Daryl zabočil do hor a vyvezl nás pěkně daleko. Teda, ne daleko od Atlanty vzdušnou čarou, ale tak hezky klikatě, že by chodcům trvalo měsíc, než by nás našli. Zastavil až u nějakého velkého lomu. Tady jsme žádného chodce neviděli ani z auta, takže se sem nejspíš ještě nezatoulali. To je dobrý znamení. Seskočil jsem z korby, Daryl vystoupil z auta a s ním i Andrea a Amy. Vysvětlete mi někdo, jak se na ty dvě přední sedačky všichni tři vecpali, a jak u toho můj brácha dokázal řídit... To je mi prostě záhadou.

Amy se zase rozbrečela a vrhla se svý sestře kolem krku. Daryl si povzdychl a potom jsme spolu začali sundavat věci z korby.

„Holky, kurva," řekl jsem. „Jestli chcete jenom fňukat, měl vás brácha nechat ve městě."

Andrea se na mě zamračila, ale za chvíli už se hrabala ve svém velikém batohu a za chvíli s Amy začaly stavět stan, zatímco já stavěl druhý s Darylem. Moc jim to nešlo a Daryl jim šel pomoct.

„Děkujeme," řekla Amy a usmála se na něj, ale on jen kývnul a bez dalších slov si šel z korby auta vzít něco na zub. Nějakou čokoládovou tyčinku, nebo co. Hodil jednu i po mně.

„Měli bychom zkusit rozdělat oheň," řekla Amy, když jsme už všichni seděli na zemi před stany a jedli čokoládu.

„Půjdu najít nějaký dřevo," řekl hned Daryl a šel se na to vrhnout, takže jsem tu zůstal se ženskýma sám. Amy si mě nedůvěřivě měřila pohledem.

„Co je?" zeptal jsem se a zamračil se na ni. „Něco se ti nelíbí, nebo co?"

„Nikdy jsi ji neměl moc rád," řekla trochu zamyšleně.

„Koho jako?"

„Stephany. Vím, žes ji nikdy neměl rád. Bylo to na tobě vidět. Opravdu jsi jí chtěl pomoct, ale prostě už to nešlo?" Zatracená kurva. Podezřívá mě. Nejspíš to nebude tak blbá blondýna, jak jsem si myslel.

„Jasně. Snažil jsem se. Ale viděl jsem, jak se na ni vrhli a rvali jí maso z těla. Tak co jsem měl asi dělat?" zeptal jsem se.

Andrea se na sestru podívala a objala ji.

„Asi už se prostě nedalo nic dělat, Amy," řekla. „Merle určitě dělal, co bylo v jeho silách." Podívala se na mě a nejspíš čekala nějakou odpověď, ale já jsem jen trochu kývnul. Nechtěl jsem o tom mluvit, abych třeba neřekl něco, co bych neměl. Sledoval jsem cestu, kudy jsme přijeli, a čekal, jestli neuvidím přijíždět auto. Jestli nepřijede Dawn nebo někdo jiný ze skupiny. Ale pusto prázdno. Nejspíš jsme zůstali jen my čtyři. Se spoustou věcí a jídla a taky s autem, ale to je všechno. Byla potřeba začít znova od začátku.