The Dixon brothers

2. kapitola: Daryl: Luxus moderní doby

Držel jsem v ruce nůž, obezřetně se rozhlížel na všechny strany a překračoval kořeny, abych se nikde nenatáhnul. Nesl jsem na zádech těžký batoh a držel jsem hubu. V těsném závěsu za mnou klopýtala Stephany a pořád brblala, ačkoliv nic nenesla.

„Bolí mě nohy," kňourala, a to jsme šli sotva hodinu.

„Holt musíš myslet na něco jinýho," řekl jsem nepříjemným tónem. Fakt jsem na nějakou malou ufňukanou holku neměl náladu. Já chtěl jen najít bráchu. Měl bych být rád, že nejsme jediní, kdo přežili, ale jestli brácha zemřel a já zůstanu na světě sám s tímhle usmrkancem, tak to potěš koště.

„Nejde to." Už skoro brečela. Protočil jsem oči. Tohle mi ještě scházelo. „Fakt to bolí."

Ztratil už jsem nervy. Otočil jsem se a zamračil se na ni.

„Tak teď mě poslouchej, holka. Já ti na ty tvý bolavý nohy seru. Někde tu mám svýho bráchu, kterej bojoval se stádem těch šmejdů. A jestli ho nenajdu, budeme já i ty v hajzlu, rozumíš? Protože Merle se umí rvát o něco líp než já a rozhodně mnohem líp než ty."

Už během toho, co jsem mluvil, jí do očí vstoupily slzy. Letmo jsem se ohlédl, jestli za mnou nejsou mrtví, nebo jestli jsem ji opravdu rozbrečel já. Žádní tu nebyli. Takže jsem jí to tolik nandal. Povzdychl jsem si a skrčil jsem se k ní, abych se jí mohl dívat do očí. Ty své měla zalité slzami a podívala se do mých. Trochu udiveně, že jsem se k ní sehnul. Nejspíš čekala, co bude.

„Hele, promiň," řekl jsem teď mírným hlasem. „Je toho na mě fakt moc. A vím, že na tebe taky. Já vím, že tě teď málem zabili tvoje rodiče, který už nebyli tvýma rodičema. A že musíš bejt strašně vyděšená. Já jsem taky. Ráno nám jedna taková svině zabila tátu. Byl na nás zlej, ale to na tom nic nemění. A jenom pár hodin poté jsme se dostali do jedný z těch vřav a já teď nevím, jestli vůbec brácha žije. A to je poslední člověk, kterýho mám. Chápeš? Taky to teď nemám snadný."

K mému velkému překvapení mě objala a brečela mi do ramene. A byl jsem překvapený ještě víc, když jsem jí automaticky objetí opětoval, když jsem jí začal konejšivě hladit po zádech a šeptat jí do ucha, že to bude všechno dobrý.

„Zvládneme to," ujišťoval jsem dívku i sebe. „Nenechám tě v tom. Slibuju. Jsem tady a budu tady, jo?" Přikývla, aniž by se odtáhla. „Tak jo, půjdeme dál."

Vyzvedl jsem si ji do náruče, přeci jen mluvila o tom, že ji bolí nohy, a po svých by nejspíš daleko nedošla. Neprotestovala a dokonce začala po chvíli i zavírat oči. Nejhorší ze všeho bylo, že se začínalo stmívat, a my byli v lese, ve kterém se prochází oživlý mrtvoly, co chtěj jediný - orvat nám maso z kostí. Mrtváky, které jsem viděl, když jsem nesl Stephany, jsem se snažil obcházet. Naštěstí nebyli v hloučkách, šlo spíš o jednotlivce, a chodili zatraceně pomalu, takže se mi dařilo před nimi utéct. Když jsem přidal do kroku, Steph se mi vrtěla v náručí a něco ze spaní mumlala, ale nevzbudila se. K našemu štěstí jsem narazil na nějakou malou chajdu.

„Stephany," řekl jsem. „Stephany, vzbuď se."

„Hmmm?" zamumlala a rozespale na mě zamžourala.

„Na chvíli tě tu postavím, jo? Stůj přímo tady, nikam nechoď, připrav si pistoli a já budu za vteřinku zpátky. Chci prohledat tu boudu, jestli v ní nic není. Zůstanem tu na noc."

Když jsem zmínil, že by měla zůstat venku samotná, byť jen na pár minut, roztřásla se, ale asi věděla, že jí nic jiného nezbývá, takže udělala, co jsem jí řekl a já došel ke dveřím chajdy. Zkusil jsem kliku, ale bylo zamčeno. Kurva fix. Neztrácel jsem ale naději. Pod kamenem v malým záhonku, ve kterým rostly nějaký blbý kytky, jsem našel klíč a odemknul jsem si. Byl jsem hodně obezřetný, protože byla tma - i když jsem si svítil baterkou, kterou jsem si vzal z karavanu - a já nechtěl, aby mě tu něco sežralo, ale zakrátko jsem shledal, že nám tu žádné nebezpečí nehrozí. Rychle jsem se vrátil ven pro Stephany, která zatím neměla žádné potíže, a zamknul jsem nás vevnitř. Když jsme byli bezpečně uvnitř, našel jsem ve skříni ve světnici zápalky a zapálil svíčku v lampě na stole. Potom jsem si sedl ke stolu, opřel se o opěradlo židle, zaklonil hlavu a vyčerpaně si oddychl. Stephany začala otevírat všechny skříňky. Unaveně jsem se podíval jejím směrem.

„Co děláš?" zeptal jsem se.

„Hledám jídlo," odpověděla mi.

„A? Nějakej úspěch?"

„Jo," odpověděla, když otevřela jednu ze skříněk. „Mimo mouky, cukru, čaje, kafe a kakaa je tady ještě krabice s kukuřičnýma lupínkama."

Stephany šla úplně automaticky k ledničce a já se ušklíbl nad její naivitou, ale když ji otevřela, světlo v ní se rozsvítilo. Koukal jsem překvapeně na ten jev. Elektřina ještě funguje! Vyskočil jsem ze židle, jako kdyby mě něco píchlo do prdele, a vyzkoušel jsem, jestli funguje i voda. Tekla! Zapnul jsem rychlovarnou konvici a našel hrnek, lžičku, kafe a cukr. Nutně jsem potřeboval kafe.

„Dáš si čaj?" zeptal jsem se a ohlédl se na ni. Viděl jsem, že si zalévá lupínky mlékem a nadšeně se pouští do jídla a přikyvuje.

„Jestli je tam ještě mlíko, nandej mi taky."

„Jsou tam ještě dvě krabice. Někdo asi nakupoval do zásoby," řekla a našla ve skříňce další misku a lžíci, aby mohla nandat i mně.

„Na takový samotě se tomu ani nedivím. To potom nakupuješ potraviny minimálně na měsíc, když jedeš na nákup."

Dal jsem nám na stůl hrnky s pitím - Stephany ovocný čaj, sobě černý kafe - a sedl jsem si ke stolu. Promíchal jsem si své lupínky ve mléce a pustil se do jídla.

„Kde máš mámu?" zeptala se najednou.

„Cože?" podíval jsem se na ni. „Proč se ptáš?"

„Protože jsi mluvil jen o tátovi a o bráchovi." Holka jedna zvědavá.

„Zemřela, když jsme byli s Merlem ještě malí. Měla rakovinu," vysvětlil jsem a bylo na mně vidět, že se o tom nechci moc bavit. Bylo to proto, že když máma zemřela, táta to nezvládnul. Začal chlastat a začalo to peklo, ve kterým jsme potom s Merlem žili. Začalo bití, a kdyby jenom to. Na rukou máme oba jizvy i od spálení cigaretou. Táta byl prostě magor. Ale i tak to bolelo, když zemřel. Protože smrt rodičů prostě vždycky bolí, ať byli jací byli.

„To mě mrzí. Mně zemřela na rakovinu babička. Jsou to dva roky."

„Taky mě to mrzí."

Dál už jsme moc nemluvili, jen jsme dojedli a dopili a začali hledat místo na spaní. Člověk, kterému tohle místo patřilo, tady nejspíš žil sám, protože v ložnici byla jen jednolůžková postel. Alespoň tu ale byl rozkládací gauč, takže jsem ho využil a holce přenechal postel. Dokonce jsem v peřiňáku našel i náhradní polštář a deku. Úplnej luxus.

Připravil jsem si tedy místo na spaní, počkal, až si Stephany lehne do postele, a zhasnul jsem lampu.

„Dobrou noc, Daryle."

„Dobrou."

Neměl jsem už energii na to, abych ležel a s otevřenýma očima nad něčím přemýšlel. Prostě jsem se otočil, zívnul a usnul.