Asistentka

17

*konec flashbacku*

Slzy jsem nechala kutálet po tvářích chybí mi bráška... Jediné co si pamatuju je to že jsem mu říkala Šunky a příjmení měl Min po jeho otci najednou jsem slyšela kroky a pak se vedle mě prohnula postel a ucítila jsem na mém rameni něčí ruku jak mě hladila "Co se stalo" Překvapilo mě to že to byl Yoongiho hlas zakroutila jsem hlavou jakože ne "já jen že jsi tak rychle utekla co se stalo" Utřela jsem si slzy a podívala se na něj "proč brečíš? " Vypadal docela překvapeně že mě vidí brečet já si natáhla rukávy až byly vidět jen konečky prstů a utřela si tak nové slzy a opřela jsem se bradou o kolena "proč brečíš? " Jen jsem se na něj podívala "chybí mi bratr... " Jen si povzdechl "vím jak se cítíš" Z venku se začali ozývat kroky "jak to myslíš? " Podívala jsem se na něj nechápavě on to chápe? "No já jsem měl sestru snad ještě někde mám" Kroky se přibližovali tak počkat "počkat ty jsi příjmením Min... Můj bratr byl taky Min jak ti říkala sestra" Yoongi vypadal překvapeně ještě víc než předtím "Š... " Vešel do pokoje Jimin "Yoongles vypadni nemáš tu co dělat "řekl docela naštvaně Jimin co mu zase je " Klid Jimine jen jsme... "Já ho to nenechala doříct a skočila mu do řeči " Jimine jen si povídáme uklidni se "s ním to ani nehlo " Yuro buď ticho na tebe jsem nemluvil Yoongles vypadni hned "Yoongi se neochotně zvednul a odešel tak Jimin přišel ke mě sedl si ke mě a podal mi talíř s livanci " Nechci "odsednu si od něj dál a hlavu otočím na druhou stranu od něj " Yuro musíš jíst " Jaká to krásná stěna tady "Yuro nech toho nebo mě naštveš" Při vzpomínce na bráchu se mi začnou kutálet slzy po tvářích "Ou... Yuro já... Já tě nechtěl vyděsit... Promiň" Otočila jsem se na něj "ne to je dobrý to jen... Jen jsem si vzpomněla na bratra... Stýská se mi... Byli jsme si hodně blízký ale pak se stalo co se stalo no... A pak jsem utekla od rodiny" Jimin vypadal že mě chápe "a co ty a tvá rodina?vycházíte spolu? " Jiminovi oči se zatemnili "s rodinou vycházím dobře a není potřeba k tomu něco říkat... " Podle toho co jsem slyšela v nemocnici tak asi ne... Ale když o tom nechce mluvit nutit ho nebudu "aha... No... Dobře... " Nastalo hrobové ticho Jimin najednou vstal a odešel z pokoje vzala jsem si mobil a projížděla sociální sítě atd ale najednou zase mě zabolela hlava

*flashback*

Bratříček seznámil své kamarády s jeho sestřičkou byly jako nerozlučná dvojka dokud se holčička nezakoukala  do nejmenšího chlapečka z bratříčkových přátel říkali mu Trpaslik protože byl malej ale holčička mu říkala Minnie protože měl tváře jako ta myšička z dětské pohádky malý chlapec se s holcičkou rychle spřátelili měli spoustu věcí co je spojuje a spousta věcí které chápou jen oni po několika letech se děvče rozhodlo jít za chlapcem a říct mu své city které po těch 5ti letech držela v sobě když šla cestou parkem přála by si zemřít viděla chlapce se líbat s jiným děvčetem oči se naplnili slzami zmáčkla psaníčko co držela v ruce a hodila je po něm pak jen s pláčem utekla slyšela že za ní chlapec běží a volá aby zastavila ale ona běžela dál a dál dokud neutekla domů hned jak přiběhla domu běžela do svého pokojíčku a začala ztrhavat z nástěnky a zdi fotky onoho chlapce i dopisy od něj roztrhala byla tak rozhořčená že si nevšimla že její bratr přišel do jejího pokoje opatrně si ji k sobě otočil a objal ji sestra mu objetí opětovala a začala mu brečet na rameno když to bratříčkovi řekla tak někdo zazvonil děvče si utřelo slzy a šlo otevřít stal tam onen chlapec což děvče nevydrželo a rozbrečelo se znovu když chlapec ji chtěl obejmout děvče uteklo kolem něj z domu běžel za ní celou dobu za ní běžel a křičel že ať zastaví že to vysvětlí ale bylo už pozdě dvě světla skřípající zvuk brzd a pronikavý zvuk troubení auta a najednou tma poslední co si pamatuje bylo to že nějaký chlapec bolestivě řval a pak už nic děvče ztratilo paměť po bratrovi ji zbylí jen ústřižky a po onom chlapci ani ťuk když se vrátila domů byl tam její otec a matka bratr ani onen kluk se už nikdy nevrátili a dívce bylo zatajováno že její bratr žije nebo vůbec existuje a o onom chlapci dělali že neexistuje když děvče mělo 18 odešla od rodiny a šla bydlet sama bez vědomí že ve stejném městě žije i onen chlapec

*konec flashbacku*

Kdo byl ten chlapec který za to mohl že nemám bratra rozbrečela jsem se a lehla si na bok a po chvíli jsem nějak usnula

Ráno jsem se vzbudila a málem dostala infarkt u postele stal Yoongi vypadal ustaraně když viděl že se na něj koukám ihned mi dal prst na rty abych byla ticho a on mi pošeptal "ať ho nevzbudíš" Otočila jsem hlavu na spícího Jimina a pak zase jsem se otočila na Yoongiho s nechápavým výrazem on jen se sehl k mému uchu a zašeptal znovu "počkám v obýváku přijď potřebuju s tebou něco probrat" Byl tak blízko že jak šeptal tak se sem tam otřel rty o mé ucho a cítila jsem jeho teplý dech až na krku já se jen zachvěla a on pak s úsměvem odešel z pokoje co to má znamenat? Vstala jsem a šla udělat ze sebe člověka a učesala jsem si to co včera protože ten účes miluju pak jsem vyšla z koupelny a druhý infarkt je tu hned za dveřmi stal Jimin "já to slyšel " Řekl chladně "co jsi slyšel? Nevím o čem  to mluvíš" Pokoušela jsem se dělat že nic ale on se jm zamračil a šel pomalu ke mě já jsem začala couvat až jsem zády narazila do zdi toho Jimin využil a ruce si opřel kolem mé hlavy takže jsem byla v pasti začal se přibližovat a mě tlouklo srdce jako o život nevěděla jsem co dělat jen jsem sledovala jak se jeho hlava přibližuje k té mé...

_________________________________
Další kapitolaaaa je tuuu( ͡°з ͡°) hujaa! Užijte si karanténové prázdniny 💜sorka za chyby