Léčba |Yoonmin|

8

Sešli jsme z vyvýšeniny, kde se nacházela jídelna a ošetřovna, jak mi sdělil Yoongi a došli k velkému ohništi, kde bylo několik dlouhých dřevěných laviček. Na nich sedělo docela dost kluků, kterým tváře osvětloval jen oheň, protože už byl hodně pozdní večer. Někteří se mezi sebou bavili a smáli se, někteří jen tiše seděli a nijak se nezapojovali do konverzace.

Některé tváře mi přišli povědomé. Jin si s Namjoonem sedli vedle nějakého kluka, který zářil jako sluníčko, a propletli si prsty. Kookie s Taehyungem proběhli kolem nás a svalili se smíchem do trávy. Jen tak ze srandy se prali a pak se začali líbat. Všiml jsem si i Tena s ovázaným zápěstím, který se uvelebil Taeyongovi na klíně. Takže to mučení oba dva přežili a povedlo se jim utéct. Kolem mě prošel Min s Jr, ke kterým hned běžel Minki a skočil Minovi kolem krku a Jrmu dal pusu na tvář.

"Počkej." Yoongiho jsem chytil za rukáv a donutil ho, aby se zastavil pár metrů od všech těch lidí. Vypadali tak neskutečně šťastně a uvolněně. I když si prošli peklem. Které jsem jim mimo ostatní způsoboval i já.

"Co se děje?" zeptal se mě se starostí v hlase a otočil se ke mně tak, že mi zakryl výhled na ohniště a nahradil ho svýma očima.

"J-já nevím," vypravil jsem ze sebe a opravdu jsem nelhal. Pořád se ve mně bilo neskutečné množství pocitů jako vina, radost, smutek ale hlavně nejistota. Nepatřím k nim.

"Ale já vím," odvětil, vzal mě za ruku a vedl mě kolem ohniště až k řece, kde jsme se posadili na trávu. Bylo to kousek za ohništěm, takže sem dopadalo jemné světlo, ale hlasy ostatních jsme tu slyšeli jen tlumeně.

"Neměl bych tu být," zamumlal jsem s pohledem spočinutým na řece, které si poklidně plynula krajinou.

"Proč jsi mě nezabil? Proč jsi mě tam nenechal ležet, když jste utíkali?" pokračoval jsem se snahou zabránit dalším slzám.

"Ublížili by ti, kdybych tě tam nechal. To jsem nemohl dovolit. Nezasloužil by sis to," zašeptal a zase mě hypnotizoval těma uhrančivýma očima.

"Víš, kolika lidem jsem ublížil? Víš, kolik lidí jsem mučil a neuronil jedinou slzu kvůli těm práškům?" hlesl jsem zlomeným hlasem. Jsem stejná stvůra jako oni.

"To nevím. Ale vím, že jsi Kookieho zachránil. Že mě si zachránil. Že jsi ze sebe vydal to nejlepší při Minkiho operaci. Že si pomohl Jinovi. Víš, minulost se stala. Tu už nezměníš. Zítřek je někde v dáli a nemůžeš vědět, co se stane. Ale dnes. Dnes jsi tím, kým jsi. Nemusíš si už na nic hrát. Teď se musíš jenom rozhodnout. Necháš tvou minulost, aby definovala tvou přítomnost i budoucnost, nebo to vezmeš do svých rukou?" zeptal se mě a palcem jemně setřel neposednou slzu, která si našla cestu na mou tvář.

"Yoongi?" Nechápal jsem ho. Byl tak okouzlující a něco mě nutilo s ním zůstat. Držel můj obličej v dlaních a pomalu se ke mně nakláněl. A když naše rty spojil, myslel jsem, že mi pukne srdce. Ještě pořád jsem ty emoce nezvládal.

"Jsi připravený?" optal se mě Yoongi, když přestal opečovávat moje rty.

"Jo," odsouhlasil jsem odhodlaně a nechal se od Yoongiho vytáhnout na nohy. Vzal mě za ruku a vedl k ohništi, kde jsme si sedli vedle Tae s Kookiem. A Yoongi začal vysvětlovat, co se dělo, děje a bude dít.

"Tohle je jeden z uprchlických táborů, kterých jsou po zemi tisíce. Jako vůdce se zvolil Namjoon, Taehyung, Taemin a já. Jsme samozřejmě v kontaktu s dalšími blízkými i dalekými tábory a plánujeme velký převrat. Ale k tomu potřebujeme získat kontrolu nad ústavem, ve kterém jsme byli drženi. Za týden se vplížíme do nemocnice a ovládneme ji. A konečně tenhle systém skončí," oznámil mi Yoongi, zatímco všichni okolo utichli a poslouchali Giho zvučný hlas.

"Vy máte přístupovou kódy?" ozval se Minhyun a všichni na něj upřeli přísný pohled, jako by prohlásil, že utopil štěňátko.

"Máme přístupovou kartu," odpověděl mu Namjoon zamračeně.

"Ta je k ničemu, když nemáte kódy," uvedl jsem je do reality a všichni na mě vyvalily bulvy. Karta povolovala pouze vstup hlavními dveřmi do nemocnice. Do ostatních sektorů ne.

"Kurva," zaklel Yoongi a podíval se na Taemina.

"Vy je neznáte?" zajímal se Taemin.

"Znám jen ty ke svému sektoru. A do pracovny pana Junga, což je nejvyšší ředitel. Tam by měly být napsané kódy ke všemu," odvětil jsem nervózně.

"V tom případě, půjdeš s námi," rozhodl Taemin. V tu chvíli se mi zasekl dech v hrdle a moje srdce začalo bušit jako splašené. Mám se vrátit do ústavu a ještě jim pomoc se vzpourou?

"To není dobrý nápad," ozval se Yoongi a položil mi dlaň na třesoucí se ruku.

"V tom případě tady nemá co dělat," prohlásil Kai a zase mě probodával pohledem, jakoby mě chtěl opravdu zabít.

"Zklidni se, Kai," vložil se do toho Taehyung. Kai se nadechoval k nějaké pravděpodobně sprosté odpovědi, ale já ho předběhl.

"Pomůžu vám."

"Jiminie, jsi si jistý?" Gi ještě víc stiskl mou ruku a já odhodlaně přikývl, přestože jsem se v tu chvíli neskutečně bál.