Léčba |Yoonmin|

19

Uběhlo několik týdnů. Já a Jin jsme byli v jednom kuse v nemocnici, když už mě zranění tolik nebolelo a dávali jsme všechny dohromady. Provedli jsme i s Minem několik operací a o všechno v nemocnici jsme se postarali. Taehyung s Kookiem, Kaiem, Taeminem, Tenem a Taeyongem odjeli do dalších ústavů, aby vše zajistili. Všechno bylo, jak to mělo být. Když jsem nebyl v nemocnici, trávil jsem veškerý svůj čas s Yoongim v mém bytě. Vlastně v našem bytě, i když jsem ho musel docela dost přemlouvat.

Nakonec jsme se s Jinem a Yoongim vrátili do našeho tábora, abychom si odtamtud vyzvedli nějaké věci.

"Hej, viděl jsi někde Jina?" zeptal se mě Yoongi, zatímco dával dohromady zásoby plechovek, které měli schované v táboře.

"Ani ne. Ale už odešel asi před hodinou," odpověděl jsem zamyšleně. Jen řekl, že jde něco vyřídit a prostě se ztratil.

"Jimine, běž ho prosím najít," řekl vážně a zvedl se ze země, kde seděl u spousty jídla.

"Proč se tak díváš? Myslíš, že se mu něco stalo?" strachoval jsem se, když jsem viděl jeho kamenný výraz.

"To si nemyslím, ale... Řekněme, že mi Kook nedávno řekl, že se Jin totálně zhroutil z Namjoonovi smrti a že mluvil něco o tom, že bez něj nechce žít," zamumlal Yoongi.

"Zhroutil se? Vždyť vypadal celou dobu tak... Ehm, v pohodě? Myslíš, že by si ublížil?" Nikdy se o tom ani slovem nezmínil a fungoval naprosto normálně.

"Nemyslím, že by se zabil, ale raději ho běž najít. Jen pro jistotu. Já jdu sbalit léky," oznámil mi a já se vydal ven. Prošel jsem celý tábor a pak zamířil do lesa. Moc jsem nevěděl, kam jdu, tak jsem volal Jinovo jméno, ale nepřišla na něj odpověď. Začínal jsem mít malinké obavy, už se trošku stmívalo.

Ale štěstí se na mě usmálo. Najednou jsem mezi stromy uviděl toho, koho jsem hledal, jak se opírá o velký kmen a zírá na řeku.

"Co tu děláš?" zeptal jsem se, když jsem k němu přišel blíž, čímž jsem ho dost vylekal, ale pak se na mě usmál.

"Budeš se mi smát, když ti řeknu."

"Nebudu, mě už nepřekvapí nic," řekl jsem mu a posadil se k němu.

"Fajn, povídám si s Jooniem. Zní to debilně, já vím, ale... Chtěl jsem mu říct, co všechno se stalo a jak moc mi chybí," pousmál se a zhluboka se nadechl.

"Je mi to moc líto, Jine," zašeptal jsem a mé srdce se sevřelo. V hlavě se mi zase vybavil ten okamžik, kdy pan Lee stiskl spoušť.

"To mně taky. Ale nemyslel jsem si, že tenkrát... Jak chtěli, aby Joon řekl, že mě nenávidí a ušetří ho... Ani na chvíli mě nenapadlo, že by udělal to, co chtěli oni. Na to byl až moc hrdý. Jen hledal nějakou cestu, jak se se mnou rozloučit. Věděl jsem, že jestli se to posere, tak Namjoon bude první, koho sejmou, ale když to přišlo... Ježiš, promiň, nevím, proč ti to říkám," ošil se nervózně a prohrábl si vlasy.

"Klidně mluv, rád si to poslechnu, když ti pak bude líp," odvětil jsem a trošku do něj strčil ramenem.

"Děkuju, Jimine. Víš, s nikým jsem o tom ani nemluvil. Nebyl na to čas a prostě jsem se s tím nějak pro tu chvíli smířil," povzdechl si a zadíval se na své dlouhé prsty. Na prsteníčku se mu zaleskl stříbrný prsten, který jsem u něj doteď nikdy neviděl.

"Moc hezký prsten," pochválil jsem mu ho a se zájmem si ho prohlížel. Byl opravdu moc krásný a elegantní.

"Heh, děkuju. Je od Joona. Teda... Chtěl si mě vzít. Ještě než přišel tenhle systém mi ho koupil a přísahal, že až se povolí svatby gayů, tak mě požádá o ruku a budeme mít svatbu století," uchechtl se a přejel si přes něj ukazováčkem.