Léčba |Yoonmin|

12

"Rozluč se s těma svýma teploušema," řekl mi pan Lee, když na mě mířil pistolí a ušklíbal se jako satan všech satanů.

"Nestřílejte! Je to můj syn!" ozval se křik a vzápětí někdo rozrazil dveře. Ten hlas...

"Tati?" vyjekl jsem překvapeně, když se postavil přede mě.

"Doktore Parku? Co to děláte? Váš syn je zrádce!" obořil se na něj pan Jung.

"Není žádný zrádce. Unesli ho, nadrogovali, zmanipulovali, přinutili a znásilnili!" křičel na něj můj otec a divoce gestikuloval, až jsem si myslel, že mi omylem jednu vrazí.

"Co prosím?" ozval se Yoongi udiveně a nevěřícně zíral na scénu před sebou.

"Nic mi neudělal," kňukl jsem a odolával naštvanému pohledu svého otce. Nějak jsem vůbec netušil, co mám dělat. Co tady táta dělá? Pracoval ve výzkumném středisku a skoro přes rok jsem ho neviděl.

"Můj syn je zmatený. Ublížili mu, bojí se přiznat, co se stalo. Nechte ho. Je jeden z nejlepších doktorů tady. Jen se musí dostat z jejich vlivu," přesvědčoval je táta dál a já se zmateně koukal na Yoongiho. A pan Jung se zmateně díval na pana Lee.

"Dobře tedy. Doktor Park je velmi uznávaný vědec a myslím, že ví, co dělá. Tedy dobře, doktore Parku, odveďte si svého syna a dohlédněte na to, aby se vymanil z jejich vlivu a ať je v pondělí na své přidělené pozici. Bude pokračovat tam, kde skončil. Jděte," rozhodl pan Lee a moje bulvy se málem vydaly na výlet do Japonska. Co to proboha řekl?

"Yoongi," zašeptal jsem vyděšeně, když mě táta popadl za paži, vytáhl na nohy a vláčel mě pryč. Ještě naposledy jsem se na něj podíval a pak už se mi všichni ztratili z dohledu. Táhl mě chodbou přes těla mrtvých doktorů a kluků z tábora. Moc jsem jich nepoznával, ale jednoho mrtvého jsem poznal jistě. Baekho, který chtěl ublížit Minovi první den v táboře.

Táta mě strčil do nějaké místnosti a začal mě rozvazovat. Hned jak tak udělal, chtěl jsem něco říct, ale umlčela mě jeho facka.

"Cos to udělal? Na co jsi myslel?!" vystartoval na mě, zatímco já si třel bolavou tvář.

"Tati, já..." Nějak jsem nevěděl, co říct. Že jsem si vybral lásku? Že jsem se zamiloval do kluka, který vedl celou tuhle vzpouru? Že se za ním chci vrátit, i když mě to bude stát život?

"Snažil jsem se tě chránit. Proto jsem ti dal ty prášky. Aby se tohle nestalo! Máš štěstí, že jsem byl zrovna tady, když to vypuklo. Fajn, to zvládneme. Vezmi si je," přerušil mě táta a vtiskl mi do ruky lahvičku s bílými pilulkami.

"Jsou poupravené. Silnější," oznámil mi ještě. Jenže mě se tak třásly ruce, že jsem lahvičku upustil.

"Nechci je. Nechápeš to. Já jim pomáhal dobrovolně, zase jsem něco cítil a... A-asi miluju Yoongiho. N-nechci, aby mu u-ublížili," dostal jsem ze sebe a zvedl lahvičku ze země.

"Ne. Já nechci, aby ublížili tobě. Nebudu se koukat na to, jak mi mého syna přivazují k lehátku. Žádný rodič se na to nechce koukat, takže si ty prášky spolkni," řekl mi a z kapsy pláště vyndal injekční stříkačku, která byla naplněná nějakým růžovým sérem.

"Ne. Chci zůstat s ním, chci něco cítit," odporoval jsem a nedůvěřivě si ho měřil.

"Jediné, co bys cítil, by byla bolest. To nemůžu dovolit. Musím tě chránit, chlapče. Nebudu se dívat na to, jak mi zabijí vlastního syna. I kdybych do tebe ty prášky měl dostat násilím," zašeptal a blížil se ke mně s tou injekcí.

"To ne." Couval jsem před ním dokud mě nechytil za zápěstí a nechtěl do mě tu jehlu bodnout. Vytrhl jsem se mu a snažil se zdrhnout, i když to nebyl úplně promyšlený plán. Stejně mě otec chytil i přesto, že jsem se zmítal a vpravil do mě látku, která nejdřív neskutečně pálila, ale za chvíli to odeznělo. Necítil jsem pomalu ani své tělo. Jen jsem stál a zíral před sebe. Co se to děje? Proč moje srdce bije tak klidně? Proč už se mi nechce plakat, když si vzpomenu na Giho?

"Pojď." Táta mě vzal za loket, ale skoro jsem to necítil. Tupě jsem ho následoval chodbou do největší výslechové místnosti. Bylo tam oboustranné zrcadlo, takže druhá strana nemohla vidět nás dva.

Uvnitř byli Jr, Minki, Jin, ten kluk, který se vždy smál jako sluníčko, další kluci a Yoongi. Můj Yoongi. Znovu ho bičovali. Po zádech mu stékala krev, ale přesto se snažil bránit. Jin ležel na zemi a nějací muži do něj kopali. Minki ležel kousek od něj v bezvědomí. Jrho se zase snažili dostat na mučící křeslo, ale moc se jim to nedařilo i přesto, že vypadal dost vyčerpaně.

"Takhle bys skončil taky. Zapomeň na něj. Zapomeň na tohle všechno a v klidu dál žij." Normálně bych se rozbrečel jako malá holka, začal pěstmi bouchat do skla a klidně se postavil před Yoongiho. Ale teď to nešlo. Chtěl jsem to udělat, ale jakoby mě někdo držel na místě. Chtěl jsem křičet, ale někdo mi drtil hrdlo. Chtěl jsem plakat, ale prostě žádné slzy netekly. Takovou bezmoc jsem ještě nezažil a to všechno kvůli těm práškům.

 Musel jsem jim nějak pomoct. Prostě musel.