Léčba |Yoonmin|

10

"Jimine, soustřeď se," upozornil mě Namjoon a pomohl mi znovu nabít revolver. Pak už bylo jen na mě zamířit a vystřelit. Naštěstí ta zbraň neměla takový zpětný ráz, ale stejně jsem sebou vždy škubnul, jako bych měl tu kulku schytat já sám.

Už mě to Joon s Yoogim a Jinem učili přes tři dny a já si připadal čím dál tím víc marný. Prakticky vůbec mi to nešlo a Joon si vždy jen ztrápeně povzdechl a začal se mnou znovu od začátku.

Uklidněním mi byl Jungkook, který napodoboval Joona ve vysvětlování, u čehož jsem se mohl potrhat smíchy. U čeho jsem se ale nesmál, byl fakt, že se zítra vyráželo do ústavu. Všichni pořád něco zařizovali a Gi jako jeden z vedoucích byl nejvytíženější a já se učil střílet nebo pomáhal Jinovi na ošetřovně, takže jsme se skoro celý den neviděli. Naštěstí za mnou každou noc chodil do stanu a vyprávěl mi něco ze svého života před tímhle, zatímco mě objímal.

Už odmalička hrál na klavír a skládal písničky, přes které vyjadřoval své emoce. Když byl mladší, byl hodně introvertní a jeho nejlepším kamarádem byli sluchátka a v nich puštěný rap. Asi v šestnácti si uvědomil, že ho přitahují kluci a neviděl na tom absolutně nic špatného. Ještě pomáhal Jungkookovi, když se se svou orientací nemohl smířit. Než přišel převrat, tak pracoval jako kriminalista. A měl mladšího bratra, kterého strašně dlouho neviděl a strašně moc mu chyběl. Hodně vzpomínal, jak spolu chodili hrát basket. Měl tak krásný hlas, takže jsem kolikrát uprostřed jeho vyprávění usnul.

"Připraveni na velký den?" zeptal se nás Taehyung, když jsme se schovávali před nemocnicí v nějakém křoví, které páchlo spálená kukuřice. Nechápal jsem, jak je to možné, ale bylo.

Rozdělil jsme se do několika skupin asi po deseti lidech. Namjoon, Yoongi, Tae a Jr se ujali vedení.

"Drž se u mě, je ti to jasné?" Gi si mě přitáhl k sobě a naléhavě se mi zadíval do očí.

"Neboj," přikývl jsem přesto, že já sám se bál jako malé dítě. Za ten týden se mi podařilo emoce nějak zklidnit, ale žádná sláva to taky nebyla. Pořád se mi občas točila hlava nebo jsem měl nutkání jít ty prášky najít. Ten pocit naštěstí naprosto dokonale zaháněl Gi.

Čekali jsme na Namjoonův povel a když přišel, všichni jsme se rozběhli vstříc nemocnici. Vyrazili prosklené dveře a Taeyong, který byl v naší skupině se hned vrhl po personálu, kteří nám chtěli bránit.

Fajn, kurva mi nedošlo, co se bude dít, když to začalo. Všude lítaly skalpely, kulky, injekční stříkačky a hlavně krev. Ani jsem vše nestíhal vnímat, byl příšerný zmatek. Yoongi mě celou dobu držel za sebou a všechny rány blokoval, abychom mohli běžet dál, protože náš úkol byl dostat přístupové kódy.

Najednou se před námi vynořil můj bývalý spolupracovník Lucas, který byl nejméně o patnáct centimetrů vyšší než já a sakra děsivý. Chytil Giho a praštil s ním o zeď.

"Jimine?" podivil se a na chvíli se zastavil, ale než se stihl vzpamatovat, rozběhl jsem se proti němu a shodil ho na zem.

Odněkud se vynořil Minhyun s injekcí a zarazil ji Lucasovi přímo do žíly.

"Hezky pěkně," pochválil ho i mě Gi, který se už zvládl zvednout a stíral si z obličeje krev.

"Hrdličky, není čas!" zaječel na nás Jin, který běžel do sektoru nemocničních sálů.

Zařadili jsme tu největší rychlost a vyběhli směr pracovna pana Junga, která už byla hodně blízko.

Skoro jsem vyplivl plíce a zkolaboval, když jsme konečně doběhli ke dveřím, které byly opatřeny číselníkem. Třesoucíma se rukama jsem naťukal kód 672981 a dveře se s vrzáním otevřely. S Yoongim jsme vpadli dovnitř jako velká voda a byli nadšení, že se nám to povedlo. To nadšení ale hodně rychle opadlo, když jsme zjistili, že je místnost naprosto prádná. Na stole nic, v poličkách nic.

"Kurva, co?" nechápal Gi a já jestli do té doby nepanikařil, tak jsem teda sakra začal.

"Vy buzny jste stejně teplí jako jste debilní," ozval se za námi chraplavý hlas a najednou mě někdo chytil za ruce a spoutal je pouty. To stejné provedli Yoongimu, který se ale snažil vysvobodit na rozdíl ode mě. Já jen nechápavě stál a nechal se táhnout společně s Yoongim do nějaké tmavé místnosti s prosklenou stěnou, kde už klečeli svázaní a zbití Namjoon, Jin, Minhyun, Jr a Minki.

Nějací muži nás zatlačili na kolena vedle nich a před námi se objevil pan Jung s panem Lee, který byl nadřízeným panu Jungu. To nebylo nic dobrého. To vůbec nebylo nic dobrého. Jak se to pro boží vysavač zase stalo? Do očí mi vyhrkly slzy, které mi máčely tváře, zatímco nás pan Lee skenoval pohledem.

"Kdo z vás je vůdce?" zeptal se hlasem, ze kterého mi šla po celém těle husina.

"Já," odpověděli Namjoon s Yoongim současně a hodili na sebe výhružný pohled.

"Vemte toho stříbrnovlasého. On to vede," ozval se pan Jung a dva nějací chlapi popadli Namjoona a dotáhli ho před pana Lee. Šlo jim to docela těžce, protože se Joon nechtěl dát.

Otočil ho směrem k sobě a z doktorského pláště vyndal pistoli. Všem svázaným se v tu chvíli zasekl dech v hrdle, zatímco se pan Lee spokojeně usmíval a nabíjel si svou zbraň.