Léčba |Yoonmin|

Bonus #1

O rok později...

Lucas stojící naproti mně.

S pistolí v rukou.

Další výstřel se rozezněl chodbou.

Další křik a další krev se řinula z mého těla.

Yoongi se nade mnou skláněl.

Pan Lee mu přiložil pistoli ke spánku.

Stiskl spoušť.

S trhnutím a lapáním po dechu jsem se probral z toho hrozného snu, který se mi dost často vracel. Prohrábl jsem si své zpocené vlasy a položil ruku na prázdné místo vedle mě. Zmateně jsem prohmatal celou postel, jako kdyby se mohl schovávat někde v rohu pod peřinou. Kde zas je? Kam šel?

V tu chvíli se bytem rozezněla tichá hudba klavíru z obýváku. Trošku jsem si oddechl, že nikam neodešel. Když už jsem trochu vydýchal špatný sen, zvedl jsem se a jen v mikině a boxerkách následoval tóny klavíru až k němu. V klidu seděl v pološeré místnosti u černého piana a hrál mně až moc známou skladbu. Napsal ji pro mě.

"Yoongi," zašeptal jsem a jeho hra ustala. Obkročmo jsem si na něj sednul a pevně ho objal. Podle jeho strnulosti jsem usoudil, že ho to zaskočilo, ale pak mi sevření opětoval.

"Už zase noční můry?" zašeptal mi do hrudníku a já ho ještě víc stiskl.

"Jo. Proč ty nespíš? Ještě je moc brzy ráno," zamumlal jsem mu do vlasů, kam jsem mu dal malou pusu a přejížděl mu po zádech, kde měl ty ošklivé jizvy.

"Volal mi Kookie. Šílí z dneška a musel se nutně ujistit, že tam oba budeme. Jinak nás, cituji, namele do karbanátků, které hodí žralokům, ze kterých udělá rybí prsty, které zakope na zahradě a vysadí na nich strom," vysvětlil mi a natáhl krk, aby mě políbil na hranu čelisti.

"Chápu, že šílí. Měli bychom se připravit, ať jsme k sežrání," zasmál jsem se, ale on mě jen chytil za boky a víc mě k sobě natiskl.

"Ty jsi k sežrání vždycky, sestřičko," ušklíbl se a ruce ustálil na mých stehnech.

"Přestaneš mi tak někdy říkat?" Ruce jsem si zapřel o jeho hrudník a znovu ho začal líbat. Jeho rtů jsem neměl nikdy dost.

"Fakt bychom se měli jít chystat. Nebo přinejmenším jít přichystat snídani," zavrněl mi do polibku a dlaně mi přesunul za zadek, za který si mě přidržel, aby se i se mnou mohl postavit. Pak mě zanesl do kuchyně, kde mě posadil na stůl a začal chystat kafe a tousty na snídani.

"Přijede i Jin s Minhyunem, že ano?" zajímal jsem se, zatímco jsem pozoroval, jak nám Gi zalévá kafe.

"Myslím, že jim Kookie volal a vyhrožoval úplně stejnou věcí jako nám, takže není šance, že by nepřijeli," uklidnil mě Yoongi a naznačil mi, abych slezl ze stolu a začal jíst.

Minhyuna ani Jina jsem neviděl už přes třičtvrtě roku. Nabídli jim práci v hlavním městě v mezinárodní nemocnici a oba dva ji s neskutečnou radostí přijali. Hlavně Jin. Myslím, že mu prospělo odsud vypadnout a Min mi slíbil, že na něj bude dohlížet a bude mu oporou.

Nabídli tu pozici i mně, ale já ještě neměl dohojené zranění a hlavně jsem chtěl zůstat tady s Yoongim. Kdybych pracoval v mezinárodní nemocnici, tak bych měl pohotovost vlastně 24/7 a to se mi opravdu nechtělo.

Když jsme se společně nasnídali, převlékli do oblečení, které nám Kookie vybral. Ano, opravdu si pohlídal, abychom vypadali naprosto dokonale. U toho zkoušení všech možných i nemožných obleků ho Yoongi málem sežral, protože Kookie pořád nebyl s něčím spokojený.